Mám ráda svou snachu i její dcery z prvního manželství. Jsou všechny moc milé a sympatické. O to víc mě najednou mrzí, že jim vztahy narušila nezvladatelná vášeň mého syna.
Nevím, po kom je můj syn Karel tak náruživý. Já ani jeho otec Rudolf jsme neměli nikdy problém udržet své vášně na uzdě. Měli jsme dvě děti, počali jsme je, jak se patří, a pokud vím, Rudolf mi ani nebyl za celou dobu našeho manželství nevěrný.
Jsme už sice rozvedení dost dlouho, ale v našem rozvodu nehrála roli nevěra nebo něco podobného, prostě už jsme si lezli na nervy. Ale to je jiný příběh. To, co mě trápí, je můj syn. Karel si vzal Lucii před pěti lety.
Sám má dvě děti, na které platí alimenty, takže už neměl potřebu počet svých ratolestí rozšiřovat. Zkrátka chtěl mít jen zázemí rodiny, když mu to už dvakrát v tomhle směru nevyšlo.
Co ti provedl?
Chtěl mít zázemí, rodinu, na kterou se bude moci spolehnout, která při něm bude stát a jehož členové se o něj případně postarají, když on se bude příkladně starat o jejich pohodu.
To jsou krásné ideály, když se to takhle napíše, ale co když se to nepovede? A stačí tak málo… Karel si to celé pokazil sám, protože jeho holky ho měly rády, to vím dobře.
Lucii jsem si oblíbila hned, byla jsem z její veselé povahy, pořádkumilovnosti a vstřícného chování pokaždé jako znovuzrozená. To ale trvalo jen donedávna. Je to asi tak půl roku, kdy začala být moje snacha jako vyměněná.
Dokonce jsem měla pocit, že má uplakané, červené oči, ale nechce na sobě nechat ni znát. Dlouho jsem se na ni takhle dívat nevydržela.
Po čtrnácti dnech jsem si s ní dala pro jistotu schůzku mimo domov, ve městě u kafe a sdělila jsem jí, že se mi pohled na takhle smutnou snachu vůbec nelíbí.
„Co se děje, Lucinko, takhle tě nerada vidím, řekni mi, co ti chybí,“ začala jsem na rovinu, s tím, že spolu nemáme žádné tajnosti a mám zlé tušení, že za tou její proměnou je nějaký Karlův prohřešek. Byla jsem připravena na vše. Jenomže se záhy ukázalo, že nejsem připravena dostatečně!
Lucie nejdřív začala usedavě plakat a my jsme se staly středem kradmých pohledů lidí sedících s námi v kavárně. To mi ale bylo jedno, v tuhle chvíli mě zajímala jen příčina jejího zoufalého pláče. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem porozuměla: „Karel si začal s mou dcerou Maruškou!!!“
Krve by se ve mně nedořezal. Honem jsem si v hlavě spočítala, kolik je vlastně starší dceři mé snachy let. Poznala jsem ji jako holčičku a je pravda, že je z ní už opravdu velká slečna… Je jí sedmnáct a půl!
To ještě ani není dospělá! Nahlas jsem jen řekla: „Co to povídáš, Lucie, to není možné, můj Karel tohle dělá???“ Dnes vím, že moje reakce byla typická pro matku syna, na kterého nedá dopustit.
Hned bych mu nadržovala, kryla ho a byla jsem snad v tu chvíli připravena obvinit svou snahu ze lži. A to jsem neměla pro takové chování žádné důkazy.
Dalo se v tu chvíli už očekávat, že si Lucie jen tak zbůhdarma nevymýšlí. A nevymýšlela. Když přestala plakat, začala mi líčit, jak se jí už nějakou dobu nezdálo chování její starší dcery, zvláště ve vztahu ke Karlovi. Jejich vzájemných pohledů by si musel prý všimnout i slepý.
Deníček naznačil hodně
A pak, protože měla silné podezření, našla Marušky deníček. Že se v něm dočetla vcelku podrobně, jak vše začalo. Nikoho sice v deníčku nejmenovala, z kontextu zápisků ale vyplývalo, že to musí být někdo z domu.
Nejdřív zašla Lucie pro jistotu za mladší sestrou Marušky, Tamarou. Té je teprve čtrnáct a je v dost bouřlivé pubertě. Svou sestru ovšem, možná i kvůli té pubertě, nesnáší.
Takže se o ni okázale nezajímá, i když samozřejmě přehled má. Kdyby něco věděla, řekla by to? Snad ano, ale také mohla být pachatelem podplacena, nebo vydíraná, každopádně podle ní sestra nikoho nemá.
Chyběl důkaz, chybělo i svědectví. Pak ale jednou našla Lucie v posteli Marušky ponožku. Černou, pánskou. Nemohla být nikoho jiného, ledaže by se do Maruščina pokojíčku dostal někdo v noci zadním vchodem.
Jenomže druhý den věšela Lucie prádlo. Jak je zvyklá, pečlivě rovnala všechny kousky na šňůru, aby se nemusely moc žehlit, ponožky dávala vedle sebe… Příjemná vůni aviváže, která jí praní prádla umí tak zpříjemnit, najednou dostala hořkou pachuť.
Důkaz!
Když všechno prádlo z lavoru pověsila, zbyla na věšáku jedna osamocená černá pánská ponožka. Patřila jedinému muži v domě. Mému synovi. Druhou nechal na místě činu. V tu chvíli se prý Lucie zhroutila.
Chtěla jsem vědět, jak se zachovala, co podnikla dál? To přece žádná ženská nenechá jen tak! Karel prý zapíral nejdřív jen tak zkusmo, asi brzy poznal, že tu situaci neustojí.
Pak se přiznal a zkroušeně začal vysvětlovat, že si nemohl pomoct, že ho vlastně Marie svedla, že on je ale v zajetí svých citů a zároveň nemůže té holce ublížit nějakým odmítnutím.
Nechce zároveň ubližovat ani Lucii, je z toho sám zoufalý. Maruška se prý do něj zamilovala a on jí nechce zlomit srdce. Lucie prý měla chuť ho střídavě zmlátit, střídavě ho litovala. Vypadal prý skutečně nešťastně.
Když si Lucie vzala do prádla Marušku, ta svůj cit potvrdila. To ale pro mě není omluva, syn má mít rozum. A to je aktuální stav. Co se stane teď, to nevím. Podle mě by se měli rozvést a odstěhovat daleko od sebe.
Chystám se s Karlem samozřejmě promluvit, ale jaký to bude mít efekt, nevím.Třeba vám budu moci někdy napsat, že všechno dobře dopadlo, ale nevidím to moc optimisticky…
Jana (67), Praha