Sousedi nás mají za pošuky. Jakmile klesne teplota, vyrážíme k vodě. Jsme totiž nadšení otužilci.
Všechno to odstartoval manžel. Ríša byl vždycky takový odvážný, nesnášel spát v teplé místnosti až tu lásku k chladu dotáhl až k otužování. Tak dlouho do mě hučel, že to utužuje zdraví až jsem se polehoučku stala otužilkyní také.
Začala jsem jako manžel sprchováním studenou vodou, a po měsíci jsem už plavala s Ríšou v prosincové řece. A to jsme už měli syna Pavla, který to od nás chytil.
Je to tradice
Po letech mi už ani nepřijde divné, že si třeba na Vánoce vlezu do Vltavy. „Jednou doplaveme až do Prahy,“ směje se Richard, když se šploucháme u nás. A je štěstí, že Pavlova žena je zanícená vodačka a přidala se k nám.
Když pak se narodil Filípek a Andulka, začali jsme děti zvykat na naši zálibu. Je pravda, že vlastně nikdy vážně nestonaly. Jen sousedi pořád kroutí hlavou. Jedna bodřejší na nás zavolala sociálku, ale všechno se vysvětlilo.
Pohoda v zimě
Vždycky se těšíme na zimu, to se pak ve studené Vltavě dost vyřádíme. Pavel ale plánuje, že si jednou všichni vyrazíme zaplavat do norských fjordů. Čím větší mráz, tím je vstup do vody příjemnější a to mě pořád baví.
Ve vodě po chvilce pak už ani chlad necítím, takže plavání je docela pohoda. Nejtěžší chvilka přichází po doplavání a převlékání. Všechny svaly v těle se začnou chvět, aby rychle vyprodukovaly co nejvíce tepla, to se pak chvíli třepu jako sulc.
Zhruba po půlhodině se tělem rozlije teplo, klid, mír a pohoda. Takový je to zážitek.
Olga N. (56), České Budějovice