Dokonale skrytá přitahovala místní bylinkářky i čaroděje. Byla v ní živá voda? Kdo byla žena v černém, která se u ní zjevovala?

Ráda vzpomínám na studánku skrytou v kapradí v blízkosti mého rodného domu. Věřila jsem, že je kouzelná a chodívala jsem si k ní omývat obličej. Takové studánky totiž přinášely podle různých pověstí nejen krásu, ale také zdraví.

Studánka se nacházela sice téměř u cesty, ale cizím lidem byla utajena ve vysoké trávě. V její blízkosti rostly podivné rostliny, které se nikde jinde nenacházely. Pravidelně k ní přicházela nabírat vodu místní bylinkářka.

Byla už stařičká, zato ale čiperná, a neváhala ke studánce vážit ze svého domečku dlouhou cestu. Svůj vysoký věk a čilost přikládala za zásluhu právě jí.

Přinášela dlouhověkost

Také místní podivín, člověk, o kterém nikdo nic nevěděl,, přicházel ke studánce trhat drobné lístky, ze kterých si vyráběl salát na dlouhověkost. Rostly prý pouze zde.

Bylo mu více jak pětadevadesát let, byl nesmírně znalý nejen léčitelství, ale hlavně různých kouzel a čar. Moje maminka k němu měla velkou úctu a dokázala s ním hodiny klábosit. Ten místní blázen, jak jej lidé nazývali, si ji oblíbil.

Tento zajímavý člověk, na kterého ráda vzpomínám, jednoho dne zmizel – stejně tak, jako přišel, nikdo nevěděl odkud. Jako by se rozplynul a proměnil v mlhu. Což u dobrých čarodějů bývá…

Studánka mě ve snu chránila

Od dětství jsem mívala sen, v němž studánka figurovala. Byla to taková moje dětská noční můra. Starý dům rodičů byl pro mě zdrojem strachu a nejhrůznějších hororových představ, které si dokáže dítě vymyslet. Sen začínal vždy na návsi. Kde se vzal, tu se vzal, z rybníka se vynořil muž.

V obličeji byl modrý, oči vytřeštěné. Utopenec! Bohužel se ale na rozdíl od většiny filmů o zombie nepohyboval pomalu, ale běhal rychle. Honil mě kolem rybníku, kolem domu i stodoly – nikde nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. Domy byly prázdné, všichni zmizeli.

Věděla jsem, že musím utíkat ke studánce, abych se zachránila. Cesta byla strmá a zarostlá vysokou travou.

Byl to duch prababičky?

Utíkala jsem jako o život, prodírala se travou a slyšela, jak za mnou muž z rybníka funí. Byl ve výhodě. Já běžela po dvou, on po čtyřech. V poslední chvíli , když už jsem opravdu nemohla a upadla, se vždy objevila žena v černých dlouhých šatech.

S velkou úlevou jsem ji skočila do náruče. Můj pronásledovatel se zastavil, z nějakého důvodu se té ženy bál, jen zlostí syčel a nakonec se odplazil. Žena v černém mě pohladila po vlasech, vzala za ruku a řekla:

„Pojď, jdeme domů!“ Je zvláštní, že po mnoha a mnoha letech, když jsem dům po rodičích vyklízela, jsem narazila na starou fotografii prababičky. Zemřela dávno před mým narozením, ale byla to přesně ta žena, která mě ve snech zachraňovala.

Fotografii jsem si vzala a mám ji stále u sebe jako svého ochránce. Provází mě už léta, a kdykoliv se dostanu do potíží, zapálím svíčku, vyndám fotografii a s prababičkou si povídám. Problémy vždy rychle ustoupí a vyřeší se jako zázrakem samy.

Anna. (59), České Budějovice .