Nikdy bych nevěřila, že se moje duše dokáže ve spaní odpoutat od těla a létat domů, kde jsem vyrůstala. Děsila jsem tím nové majitele.

Ten činžovní byt na starém městě jsem znala do detailů. Narodila jsem se tam, vyrůstala, později do něho chodila za maminkou a tatínkem. Nic se v něm za ta léta nezměnilo.

Stejný nábytek, všechno mělo své místo, znala jsem každý obraz, oblíbený hrnek maminky, tatínkovu sbírku dýmek v pracovním stole, sošku tanečnice v sekretáři, moji porcelánovou panenku z dětství, která se dědila z generace na generaci.

A nezapomenutelnou všudepřítomnou vůni vanilky, která se s bydlením rodičů spojovala, maminka totiž celý život používala stejný parfém, stejná mýdla, stejnou aviváž. Když zemřel otec, žila tam maminka dál, i když byl byt pro jednoho velký.

Pomáhala jsem jí s nájmem, aby dožila v místech, kde byla po celý život zvyklá a kde to milovala. Když ale zemřela i maminka, byt jsem vrátila obecnímu úřadu, protože jsme žili s manželem v domku na kraji města, a děti si pořídily jiná bydlení.

Všechno bylo nové

Ten sen přišel asi rok po maminčině smrti. Bylo to v neděli odpoledne a já si na chvíli lehla na gauč, abych si odpočinula. Ani nevím, jak jsem usnula. Najednou jsem stála v bytě mých rodičů a rozhlížela se kolem sebe. Všechno tam bylo jinak.

Jiný nábytek, jiné obrazy na stěnách, velké akvárium s rybičkami, dětský moderně vybavený pokojík. Z postýlky na palandě směřovala na zem roztomilá klouzačka a všude kolem byly plyšáci. Prostě kouzelný pohádkový pokojíček!

Procházela jsem se bytem a obdivovala, jak je vzdušný a moderní. Najednou mě ale upoutal obraz – obrovský, prozářený sluncem a na něm maminka s malou dcerkou na rozlehlé louce a na obzoru se tyčily hory.

Posadila jsem se do křesla proti a zasněně se na kresbu zadívala. Připomněl mi dětství a moje procházky s maminkou v Tatrách, kam jsme jezdili k příbuzným.

Kočka mě sledovala

Ze zamyšlení mě vyrušila kočka. Velká tříbarevná. Skočila na stolek přede mnou a zblízka si mě prohlížela. Kočku jsme nikdy neměli. Posadila se proti mně a upřeně mi hleděla do očí. Najednou jsem zaslechla hlasy na chodbě a klíč ve dveřích.

Lekla jsem se, vyskočila z křesla a koukala, kam bych se ukryla. Všechno se začalo rozplývat a mizet. I ta kočka, co na mě tak zírala… Probudila jsem se ze snu a říkala si, jak se mi něco takového mohlo zrodit v hlavě. Jenže ten sen se mi začal vracet.

Kdykoliv jsem usnula v neděli po obědě, byla jsem tam zase. A všechno bylo stejné – i ta kočka, která mě pozorovala. Jednou se ale stalo, že se sen dostavil v noci. Opět jsem byla v maminčině bytě, ale úplně stejné to tentokrát nebylo.

Seděla jsem v křesle proti obrazu, a najednou uslyšela z dětského pokoje pláč. Chodbou proběhla žena v noční košili. Dítě chvíli konejšila a pak si je nesla k sobě do ložnice. Když mě míjely, holčička se na mě zadívala.

Pak něco zašeptala mamince, ta se otočila tváří ke mně. Chvíli se rozhlížela po pokoji, a poté pokračovala dál ve své cestě do ložnice. Neviděla mě.

Takový divný sen!

Říkala jsem si. Poznala mě a já zase jí Jen několik dní nato jsem seděla v cukrárně ve starém městě nedaleko maminčina bývalého bytu. Popíjela jsem kávu a prohlížela si časopis. A najednou jsem zkoprněla.

Poblíž mě se ke stolu posadila mladá žena z mého snu a s ní ta holčička, kterou jsem viděla. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Nebyla jsem však překvapená jen já. Také ta malá na mě vyděšeně zírala.

Dívaly jsme si do očí a ona pak něco rychle zašeptala mamince. Ta se na mě podívala, a pak se zasmála. Řekla mi s omluvným úsměvem: „Kristýnka si myslí, že u nás v noci strašíte!“ Usmála jsem se i já a řekla nějakou rádoby vtipnou odpověď. V hlavě mi ale znělo:

Jak je to možné? Chodí tam snad můj duch, když spím? – A tak jsem rychle navázala hovor, abych zjistila víc. Mezi řečí jsem se zeptala Kristýnky, jestli má doma nějaké zvířátko. „Matyldu,“ odpověděla dotčeně, že ji nevěříme.

„To je naše kočka,“ doplnila informaci její maminka. „Já vím,“ mrkla jsem významně na Kristýnku. „Tříbarevná, viď!“ Holčička radostně kývla.

Obraz odhalil pravdu

A já, abych v tom holčičku nenechala, jsem pokračovala. „Ta klouzačka, co máš v pokoji, je moc fajn. Takovou jsem já nikdy neměla. Ani rybičky v akváriu. A ten velký obraz, co máte v obýváku, ten se mi moc líbí. Škoda, že není na prodej, hodil by se mi domů.

Připomíná mi moje dětství a cesty za babičkou do Tater. “ Mladá žena, která do té doby brala náš rozhovor jako legraci, se na mě překvapeně podívala. „Ten obraz jsem malovala já. Nikdy jsem ho nikomu cizímu neukázala. Opravdu to jsou Tatry. Jak to víte?

“ „Vždyť jsem přece duch, co u vás straší, jak řekla Kristýnka!“ A tak jsem jí ten můj podivný příběh pověděla a řekla adresu, kde maminka bydlela. Schodovala se s jejich. Obě jsme nad tím kroutily hlavou.

Pozvala mě do bytu a opravdu tam bylo všechno přesně tak, jako v mém snu. I Matylda, která mě přivítala jako svou známou. Ten obraz jsem si koupila a dodnes visí v mém obývacím pokoji.

Marta (58), Vysočina   .