Nerozešly jsme se zrovna v dobrém a ona mi to chodila připomínat.

Dlouhá léta jsme byly s Helenou dobrými kamarádkami. Seznámily jsme se už v mém prvním zaměstnání, kde byla mojí šéfovou. Bylo jí o šest let více. Zjistily jsme, že máme hodně podobný pohled na svět.

Podnikaly jsme různé dámské jízdy, radily jsme si ohledně vztahů, během kterých jsme hledaly toho pravého pro život. Pak se zdálo, že jsme v tomto směru úspěšné. Helena si našla stálého partnera a zanedlouho jsem se zamilovala i já.

Najednou byla úplně jiná

Obě dvě jsme se vdaly a zanedlouho se staly matkami. Kvůli rodinnému zaneprázdnění už jsme se s Helenou nevídaly tak často, ale pouto z minulosti stále trvalo.

Nikdy jsme se nehádaly a vždy jsme k sobě byly naprosto otevřené a upřímné. Takhle to trvalo až do doby, kdy bylo Heleně čtyřicet let. Pak se najednou změnila.

Rozpadlo se jí manželství, přestala si rozumět s dětmi, vyhodili ji z práce. Vždy jsem tu pro kamarádku byla, abych ji vyslechla, ale příliš to nepomáhalo.

Najednou jsem vnímala, že svoji nespokojenost se životem obrací i proti mně. Měla sklony hádat se kvůli hloupostem. Bylo mi to líto, tím spíš, že mě začala obviňovat i z věcí, za které jsem nemohla.

Dokonce mě začala podezřívat, že jsem prý něco měla s jejím manželem. Obrnila jsem se trpělivostí a věřila, že se Helena dá zase do pořádku.

Poslední hovor

Při každém našem dalším setkání byla Helena stále nedůtklivější. Slovně mě napadala kvůli hloupostem. Všechno tragicky vyvrcholilo jednoho podzimního dne. Tehdy jsem Heleně zavolala, abych se jí zeptala, jak se jí daří.

Odbyla mě, že na mě nemá čas, protože řídí. Dvě hodiny nato mi zavolal její manžel. Třesoucím se hlasem mi sdělil, že Helena měla havárii, je těžce zraněná a leží v umělém spánku v nemocnici.

Cítila jsem výčitky svědomí a obviňovala jsem se, že jsem k havárii přispěla, když jsem kamarádku vyrušila při řízení.

Jestli to tak opravdu bylo, to už se nikdy nedozvím. Dva dny po nehodě Helena zemřela. Na její pohřeb jsem neměla sílu jít, ostatně konal se pouze pro rodinné příslušníky.

Přízrak mě pronásledoval

Týden poté, co Helena opustila tento svět, jsem dlouho nemohla usnout. Neustále jsem na kamarádku myslela a trápila se tím, že mezi námi zůstalo nevyřešené napětí.

Když jsem se šla do kuchyně napít, prožila jsem děsivý šok. Podlomila se mi kolena. Spatřila jsem totiž Helenu, jak stojí uprostřed místnosti v matném fialovém světle.

Bylo mi hned jasné, že je to přízrak, to ale nijak nezmenšilo můj strach. Helena se tvářila nepříjemně, tak jak jsem ji vídala předtím. Vykročila směrem ke mně a já rychle ustupovala zpátky do ložnice. Vzbudila jsem manžela.

Ten se rozespale ptal, co mi je. Vymluvila jsem se na špatný sen. Ten strašidelný zážitek jsem přičítala svému citovému stavu po smrti Heleny. Doufala jsem, že se nebude opakovat. Mýlila jsem se.

V dalších dnech se přízrak zjevoval znovu, na nečekaných místech, dokonce i během dne. Vždy to trvalo jen pár vteřin, ale stačilo to, abych se vyděsila. Ocitla jsem se v neustálém stresu.

Přízrak kamarádky mě pronásledoval a nezůstalo jen u zjevování. Stávalo se, že se u mé hlavy ozval Helenin výkřik nebo společně s objevením ducha padaly kolem předměty.

Moje nervy se s tím nedokázaly vypořádat. Hledala jsem pomoc i v ezoterických knihách. Dočetla jsem se, že bych se za kamarádku měla pomodlit v kostele, požádat ji, ať mi odpustí a zapálit za ni svíčku.

Řídila jsem se podle této rady a pomohlo to. Dodnes chodím k Heleninu hrobu a pravidelně tam pokládám květiny. Věřím, že její duše už našla klid.

Iveta L., (55), Prostějov