Zážitky známých z tohoto lesa mě fascinovaly. Rozhodla jsem se pro nevšední výlet. Předčil veškerá má očekávání. Bor u Českých Budějovic mě dlouho přitahoval záhadnými událostmi, které se v něm udály. Toužila jsem cítit tu energii na vlastní kůži.

Už v pradávných dobách se v hlubinách lesa totiž skrývala tajemná vesnice. S okolním světem ji spojovala jen uzounká cestička v bažinách. V době nedávné, když v lese bývalo vojenské pásmo, byla veřejnost konsternována děsivou událostí, která se zde udála.

Z neznámého důvodu tehdy došlo mezi vojáky k přestřelce, během níž přišli tři o život a čtvrtého převezli s těžkými zraněními do nemocnice.

Voják před smrtí vypovídal, že se jeden z nich na noční stráži proměnil před jejich očima v příšernou bytost, která je napadla. Nikdo mu nevěřil.

Proč jsou stromy ohořelé?

Tím to tehdy neskončilo. Do prostoru lesa spadl krátce na to záhadný létající objekt, byl vyhlášen mimořádný poplach, přes rok byl prostor uzavřen a neměli do něj přístup ani sami vojáci. Dodnes jsou na důkaz této události v lese ohořelé stromy.

I když od těchto událostí uplynulo čtyřicet let, i v současné době se to ve strašidelném lese Borek hemží podivnými příběhy.

Lidé, procházející lesem, mají nepříjemný pocit, že je někdo sleduje a mí známí dokonce viděli postavu muže v dlouhém černém plášti se širokým kloboukem na hlavě, která se vznášela nad zemí.

Vyrazili mi virguli s ruky

Nemohla jsem si pomoct, do těchto míst jsem se musela vypravit. Vyzbrojená virgulí. Našla jsem si místo, které jsem vnímala jako nejzajímavější, a vyndala svůj nástroj z pouzdra.

Jen jsem uchopila virguli za závěs, ucítila jsem takový odpor a napětí, že mnou projelo mrazení od hlavy až k patě. Rozmlžil se mi pohled a začalo mi hučet v uších. Vrazily mi slzy do očí a začala jsem popotahovat. Jako u alergie. Kýchla jsem.

Když jsem ukončila ty své reakce na okolí a ponořila se do hladiny, stalo se něco neuvěřitelného. Kyvadlo se pohnulo. Pomalu se začalo zvedat, zastavilo se téměř kolmo ve vzduchu a pak mi ho někdo, cítila jsem tu sílu, vytrhl z ruky.

Přetrhlo mi to závěs a kyvadlo i s kouskem řetízku odletělo do vysoké trávy. Neodvážila jsem se ho hledat. Žijí tam jiné bytosti? Jediným mým přáním bylo okamžitě zmizet – ve zdraví a rychle. Až do té chvíle to bylo tiché místo.

Větřík tu nezafoukal, ptáček nezazpíval, listí nešumělo, hmyz nezabzučel – teď ale najednou ožilo až moc! Vnímala jsem ve své blízkosti něco nebezpečného.

Cítila jsem se jako ve filmu Vetřelci – přesně v té chvíli, kdy se potvory probudily a začaly lézt ze stěn a byly všude kolem. Couvala jsem z prostoru a musela se hodně držet, abych se neotočila a neutíkala, co mi nohy stačily.

Ať už tam bylo cokoliv, nemělo mě to v lásce. Jak jsem se později dočetla, dobře na Borek reagují mentálně postižení lidé.

Není výjimkou, že zde začnou tančit, smát se, radovat a chovat se šťastně, spokojeně a nadšeně – jako by byli mezi nejlepšími přáteli nebo dokonce – mezi svými!

Světlana H. (48), Brno.