Stalo se to už hodně dávno, před nějakými třiceti lety, ale dodnes, když si na tu příhodu vzpomenu, tak cítím nepříjemné mrazení v zádech…

Ten stín se na mě přilepil v noci u zámeckého parku. Marně jsem před ním utíkala. Pronásledoval mě a já měla stále větší strach…

Zapovídala jsem se s kamarádkou

Tehdy večer jsem byla na návštěvě u své dobré kamarádky Jitky. Otevřely jsme si lahvinku vína, povídaly jsme si, řešily jsme moje i její problémy a čas rychle ubíhal. Kolik je hodin, jsme si uvědomily, až když přišel domů její manžel, který pracoval na směny.

Koukla jsem na hodinky a bylo skoro půl jedné. Byl nejvyšší čas, abych se zvedla a vyrazila k domovu.

Stará tragédie

Byla téměř hodina po půlnoci a já musela absolvovat nepříjemnou cestu kolem zámeckého parku, kde v tu dobu nebylo ani živáčka. Hned jsem si vzpomněla na jednu místní historku o ženě, kterou našli zavražděnou v jezírku.

Stalo se to sice už před mnoha a mnoha lety, ale takovou věc místní nezapomenou nikdy.

Tajemná postava

Šla jsem podél zámecké zdi a blížila se k bráně. Všude kolem bylo hrobové ticho. Když jsem nahlédla branou do parku k zámecké fontáně, měla jsem divný pocit, že tam vidím ve světle lampy stín člověka.

Nikdo tam ale široko daleko nebyl. Zastavila jsem se a chvíli na ten stín zírala. Vypadalo to, jako vysoká štíhlá postava a na hlavě to mělo něco jako dva růžky. Už jsem chtěla jít dál, když vtom se stín pohnul. A rychle se začal blížit ke mně!

Běžela jsem o život

Hrozně jsem se lekla a v panické hrůze utíkala do kopce, kde byly domy a v nich lidi. Srdce mi divoce bušilo. Slyšela jsem, jak mi někdo dýchá na záda a hrozně jsem se bála otočit.

V jednu chvíli jsem uslyšela, jak se to cosi za mnou začalo smát, a pak mě to dokonce chytilo za šálu, která za mnou vlála, a ta mě přiškrtila.

Otočila jsem se a udeřila pěstí do prázdna. A opět jsem zaslechla ten škodolibý smích. Nikde nebyl nikdo, jen ten stín na zemi.

Dýchal mi za krk

S křikem jsem běžela jako o závod a pořád jsem za sebou slyšela ten odporný dech. Doběhla jsem až na křižovatku a bez rozhlédnutí ji přeběhla. Kdyby tam v tu chvíli něco jelo, tak jsem byla mrtvá. A pak najednou nic. Stín i dech i chechot byly pryč.

Najednou byl pryč

Kdesi jsem četla, že člověk se ducha zbaví na rozcestí, a u mě se to opravdu potvrdilo. Stála jsem tam a nemohla popadnout dech. Domů jsem už došla v klidu. Cestě kolem zámeckého parku jsem se ale po setmění od té doby obloukem vyhýbala.

Jarmila P. (55), Moravský Krumlov