Rozvod byl rychlý, neměli jsme děti, domek byl manželovy rodiny. Odešla jsem tehdy pouze s batohem a kufrem. Něco velmi důležitého jsem tam však nechala.

Naše manželství se nevydařilo. Když nás opustila zamilovanost a spadly růžové brýle, zjistili jsme, že jsme každý jiný, máme jiné představy o životě, jiné plány. Moje máma mi dokola tvrdila, že se časem sžijeme, ale to se nestalo.

Kromě domku, který patřil manželově rodině, jsme neměli nic. Odešla jsem pěšky s batohem a kufrem, s nimiž mi Miloš nepomohl, byl lhostejný a nevšímavý. Ale něco jsem mu tam přece jen nechala. Málem mi to zlomilo srdce. Byl to Ben, náš vlčák.

Dohodli jsme se, že Ben zůstane v prostředí, na které je zvyklý. Uznával manžela coby vůdce smečky, měla jsem pocit, že by mu chyběl z nás dvou víc. Zanedlouho se mi stýskalo, že to ani nedokážu popsat. Rozhodla jsem se, že si pro psa dojdu. Vysvětlím bývalému manželovi, že mi ublížil a že mi něco dluží.

Pojď dál

Utěšovala jsem se, že možná o vlčáka zase tolik nestojí. Na druhou stranu, rád ho měl. Vzpomněla jsem si, jak psa ve rvačce pokousal dobrman. Miloš skoro plakal a nesl ho ke zvěrolékaři v náručí.

Uvědomila jsem si, že to možná nebude tak snadné jednání, jak si myslím, a zazvonila na dveře, za nimiž jsem pět let bydlela. Zaslechla jsem rozrušený štěkot. Vlčák na mě, zjevně radostí bez sebe, skočil a skoro mě porazil. Byl to u něj projev radosti a lásky.

Objala jsem ho a položila mu obličej do hebké srsti. „Co ty tady?“ divil se Miloš. „Pojď dál.“ Nechtěla jsem se zdržet dlouho, jen jsem mu přednesla, co mám na srdci. Nelíbilo se mu to, jak jsem hned vyčetla z jeho pohledu.

„To se mi nezdá,“ zabručel. „Ben je tu zvyklý. Bude vykolejený.“ Ale rezolutní ne neřekl. Přemýšlel. Vtom se ozval zvuk klíče v zámku. Vytřeštila jsem oči. Někdo tu s ním bydlí.

Mohlo mě to napadnout. Obývák byl vzorně uklizený a na parapetu spoustu květináčů. „Máš přítelkyni?“ hlesla jsem. Kývl: „Jo. Má kluka.“

Sbohem

Asi čtyřletý chlapeček se řítil k vlčákovi, ten ho porazil, kluk se smál. Dováděli spolu na koberci jako dva psi. Přišla i jeho matka, s úsměvem dvojici pozorovala. Představila se mi a dodala: „Kluk si psa zamiloval. Vlčák s ním spí v posteli.

Asi jsem mu to neměla dovolit, ale kluk tak hrozně moc prosil…“ Dívala jsem se na dítě a psa a věděla, že jsem prohrála. Teď už si Bena nedokážu odvést. Vypláču si oči, ale nedokážu. Vstala jsem a rozloučila se.

Doufala jsem, že mě pes půjde doprovodit. Pořád si hrál s chlapcem, ale když zjistil, že se obouvám, rozběhl se ke mně a přitulil se. „Sbohem, Bene,“ zašeptala jsem a rychle odešla.

Ivana (65), Liberecko