Kdysi jsem složila melodii pro dceru. Nyní opět zazněla.

Vánoce u nás doma už léta znamenaly hlavně chaos. Dcera Lenka obvykle pobíhala mezi kuchyní a obývákem, balila dárky a křičela na manžela, ať už konečně pověsí ten věnec rovně.

Já jsem se snažila být co nejméně na očích. Byla jsem jen takový tichý divák svátečního shonu, milovaná, ale vlastně tak trochu neviditelná babička v koutě.

Našel starou partituru

Můj starý klavír, který jsem před lety opustila kvůli artritidě v prstech, stál v rohu. Teď na něm ležely hromady časopisů. Každý rok jsem si tajně přála, aby na něj někdo alespoň sáhl, protožee moje prsty už ten klid a sílu tónů nedokázaly vytvořit.

Loni se ale znovu klavír rozezněl, díky mému šestnáctiletému vnukovi Petrovi. Když se vrátil od kamaráda, k mému překvapení nezamířil do svého pokoje, ale šel ke klavíru. Dal pryč ty časopisy a já sledovala, jak něco hledá.

Vytáhl starou, zažloutlou partituru s písničkou, kterou jsem kdysi pro svoji dceru složila. Pojmenovala jsem ji tenkrát Tichá noc pro malou holčičku. Vnuk zmizel a pak se objevil s kytarou.

Petr usedl na stoličku, klavíru si nevšímal a místo toho hrál mou jednoduchou melodii na svou kytaru. Byla to ta nejčistší verze, jakou jsem kdy slyšela. Nebyla tak složitá jako moje, zněla tiše a intimně.

Všichni jsme ztichli

Dcera s manželem se mezitím dohadovali o něčem v kuchyni, ale jak se kytara rozezněla, tak ztichli. Lenka dobře věděla, co je to za melodii. Když Petr dohrál, podíval se ke mně.

V jeho očích jsem neviděla rozladění ani nudu, jenom hluboké pochopení, až nezvyklé na šestnáctiletého kluka. V tu chvíli se celá naše rodina propojila – ne přes dárky nebo jídlo, ale přes tři tiché minuty hudby, kterou jsem kdysi složila s láskou.

Dlouho jsem jen seděla. Pak jsem se usmála. Věděla jsem, že už nejsem jen tichá babička v koutě. Byla jsem autorka. A on byl můj první, a nečekaný, interpret. A to bylo to největší vánoční souznění.

Anna R. (64), Pardubice