Když vidím bezdomovce, jak vybírají popelnice, vzpomenu si, že jsem na tom byla jednou před Vánoci podobně jako oni.

Po rozvodu jsem zůstala s dětmi sama. Bývalý manžel odešel od nás za mladší ženou, která s ním otěhotněla.

Veškeré finance si proto schovával pro svou novou rodinu a já byla ráda, že naší sedmileté Libušce koupil alespoň školní pomůcky a čtyřletý Kubík dostal boty, o kterých jsem doufala, že dlouho vydrží. Na nové jsem totiž v dohledné době neměla.

Bydlely jsme v malém státním bytě a naštěstí neplatily tak vysoký nájem. Peníze na byt a energie se vždycky nějak našly a bydlení bylo spolu s prací jedinou jistotou v mém životě.

Pracovala jsem v účtárně a domů jsem chodila mnohdy tak unavená, že jsem ani neměla energii na to kontrolovat domácí úkoly své malé školačce. Hned z práce jsem letěla do školky, kde jsem vyzvedla Kubíčka a společně jsme pak vyzvedli Libušku.

Bylo toho na mě moc a musela jsem se opravdu otáčet. Mnohokrát jsem na svou práci nadávala, když jsem se ale jednoho dne dozvěděla, že mne z důvodu reorganizace musí propustit, rozechvěla jsem se jako ratlík. Jediný zdroj našich peněz byl v ohrožení.

Nevěřila jsem očím

Na pracovním úřadě a sociálce jsem nějaké peníze dostala, bylo to však tak akorát na zaplacení nájemného a nutných plateb. „ Co budeme jíst,“ začalo mi rezonovat v hlavě, když mi v peněžence zůstalo sto korun.

Letěla jsem nakoupit a uvařila guláš, který děti milují a který nám vždy vydržel několik dní. Guláš dětem opravdu chutnal a když se najedly a usnuly, v hlavě se mi zrodil šílený nápad.

Rozhodla jsem se, že po vzoru bezdomovců zkusím navštívit okolí velkého obchodního domu. Tam, u kontejnerů, snad najdu něco, co bych mohla zpeněžit nebo alespoň využít. Bylo po půlnoci.

Kromě pytle brambor, který ležel hned nahoře, jsem si však vedle popelnice všimla něčeho lesklého. Když jsem se sehnula, uviděla jsem na zemi robustní prstýnek s velkým růžovým kamenem! V duši jsem zadoufala, že to je zlato.

Popadla jsem brambory a prsten a utíkala domů k dětem. Celou noc jsem nemohla spát a modlila se, aby to byl drahý kov. Druhý den jsem běžela s prstenem do bazaru. A skutečně! Ta cena, kterou mi nabídli, mi zněla v uších jako serenáda.

Peníze nám stačily na dva měsíce a ještě zbylo na hezké dárky pod stromeček. Po novém roce jsem našla práci a k popelnici už nikdy v životě nemusela. Na tento zážitek ale nikdy nezapomenu.

Marcela (59), Písek   .