Po zakoupení toho portrétu jsem se začala měnit.

Třicet let jsem učila dějepis a literaturu. Měla jsem jasně daný denní režim, tři děti, manžela a hypotéku. Občas jsem si přečetla knihy, ve kterých se objevovaly tajemné nebo nadpřirozené události. Brala jsem je s rezervou.

Zaujal mě na první pohled

Změnilo se to až v důchodovém věku. Najednou jsem měla čas. Na povrch vyplouvaly otázky, které jsem si dřív nedovolila klást. Co ze mě zbylo, když odložím roli matky, manželky, učitelky? Co vlastně chci? A co jsem kdysi chtěla?

Byla úplně obyčejná sobota, když jsem s kamarádkou Irenou jela na bleší trh do starého mlýna kousek za městem. Procházely jsme mezi stánky. Pak jsem uviděla ten obraz. Byl opřený o stěnu vedle staré kredence.

Byla to olejomalba, očividně stará. Znázorňovala mladou ženu, tak pětadvacetiletou, v tmavém šatu. Delší krk, tmavé oči, trochu nakloněná hlava. Nebyla krásná v běžném slova smyslu – ale měla v sobě zvláštní klid. A její pohled mě zastavil v pohybu.

Přitahoval mě k sobě

Ten obraz jsem si koupila právě kvůli pohledu té ženy. Stál pár korun. Doma jsem ho pověsila do pracovny, kde jsem dřív opravovala písemky. Dnes už tam bylo spíš křeslo, knihovna a stůl, kde jsem občas skládala puzzle.

Obraz tam visel tiše, nenápadně. Od té doby se však v mém životě začalo něco měnit. Začala jsem si všímat, že v té místnosti trávím víc času. Nebylo to vědomě, jen jsem tam najednou chtěla být.

Místnost působila jinak: soustředěně, klidně. Z obrazu jsem stále cítila ten pohled. Nebyl hrozivý, ale jako kdyby zkoumavý a trpělivý. Pak se začaly dít podivnější věci. V noci jsem mívala živé sny.

Byly pokaždé jiné, ale všechny měly společný motiv: dům s dlouhou chodbou, na jejímž konci visel obraz. A někdy tam stála i ta žena z portrétu. Vždy mlčela, její přítomnost však byla silná, tichá, ale hluboká.

Co všechno v sobě skrývá ta olejomalba

Jednoho odpoledne, když jsem zrovna seděla u stolu a třídila staré deníky, mi pohled opět sklouzl k obrazu. A tehdy jsem si všimla detailu, který jsem předtím přehlížela: drobné brože na límci. Byla ve tvaru labutě.

V ten moment se mi hlavou mihla vzpomínka na sen, kde jsem tu samou brož držela v dlani. Chvíli jsem jen seděla a snažila se pochopit, jestli si mozek jen hraje – nebo jestli se něco děje. Začala jsem pátrat.

Sundala jsem obraz ze zdi, prohlédla rám i zadní stranu. Našla jsem tam nalepenou starou cedulku s nápisem: Elise Waller, Vídeň 1893. Jméno mi nic neříkalo. Zvědavost byla ale silnější než rozum.

Díky několika známým z univerzity jsem se dostala ke starým vídeňským záznamům. Elise Waller byla dcerou obchodníka s látkami. Nikdy se nevdala, žila s matkou a mladším bratrem. Zemřela ve věku 38 let. Nikde jsem nenašla nic dramatického.

A přece její obraz přežil přes sto let a ocitl se u mě. Od té doby jsem se začala měnit. Nenápadně, ale trvale. Vrátila jsem se k věcem, které jsem kdysi opustila, jako malování, čtení poezie, večerní procházky.

Měla jsem pocit, že jsem se přiblížila k něčemu, co jsem v sobě měla už dávno. Jen jsem to ztratila pod nánosem let, povinností a rolí, které jsem hrála. Elise už není jen obraz. Je mi blízká, jako kdyby byla součástí mé vnitřní historie.

Možná jsem si ji vybrala právě proto, že něco ve mně už tehdy vědělo, co potřebuju. Možná to nebyla náhoda. A jestli se opravdu něco „dělo“, nebo jestli šlo jen o souhru obrazů, snů a emocí? Důležité je, že díky tomu tichému pohledu z rámu jsem si dovolila změnit se.

Anna L. (66), Praha