Může někdo v dávných dobách znát předem náš vlastní život?
Jednou za čas jsem byla zvyklá dělat v domě pořádný úklid. Asi to zná každý, kdo někdy důkladně uklízel prostory, které se běžně nečistí: je to trochu boj se zašlou špínou, ale často se přitom objeví věci dávno ztracené a dosud nenalezené.
Nepříjemné pocity
Při loňském velkém úklidu jsem objevila za jednou skříní na půdě starý dopis. Byl psaný ručně na zažloutlém papíře. Zvědavě jsem se pustila do čtení. Zjistila jsem, že je to druhý list a jde o pokračování nějakého textu.
Jak jsem se do toho drobně napsaného písma stále více začetla, zmocnil se mě nepříjemný pocit. Připadala jsem si totiž, jako bych já sama byla adresátkou toho dopisu. Bylo to zvláštní. Autorkou dopisu byla žena a obracela se na jinou ženu.
Popisovala, co všechno jí v životě čeká a jak se s tím má vyrovnat. Já jsem v tom textu viděla všechny události, které mě potkaly, jednu po druhé, ty dobré i ty horší. Říkala jsem si v duchu, že přece není možné, aby někdo prožíval stejný osud jako já.
A taky se nedá věštit budoucnost. Nebo snad ano? Když jsem to psaní dočetla, třásly se mi ruce.
List mi vypadl z ruky!
Uvědomila jsem si, že je to jen polovina dopisu, na jehož konci chyběl podpis – bylo tam jen nějaké nezřetelné písmeno jako zkratka. Začala jsem usilovně hledat druhou polovinu, tedy začátek psaní.
Už jsem to chtěla vzdát, když jsem si všimla růžku papíru čouhajícího zpod skříně. Vylovila jsem ho. Byl to skutečně úvod dopisu. Podívala jsem se pozorně a list mi hned vypadl z ruky. Začínal oslovením, a tím bylo moje jméno!
Až po chvíli jsem všechno přečetla. Neměla jsem už pochybnosti, někdo z dávné minulosti znal předem můj osud a celý ho v dopise popsal, včetně jmen mých blízkých.
Dnes lituji, že jsem se toho listu tehdy polekala jako něčeho tajemného a nadpřirozeného a raději jsem ho spálila. Hrůza z toho okamžiku ve mně ale stejně dál zůstává!
Libuše Š. (50), Mělník