V noc, kdy byl úplněk, jsme zrcadlo nezakryli, a děly se divné věci!

Z každé dovolené jsme si domů přiváželi nějaký suvenýr trvalejšího charakteru. Předloni jsme byli na jihu Španělska. V jednom malém městečku jsme se tam zastavili na místním trhu. Zaujal mě stánek, kde byly rozloženy různé starožitné předměty.

A do oka mi padlo jedno menší zdobené zrcadlo. Přemlouvala jsem Radka, svého manžela, aby zkusil vyjednat rozumnou cenu. Na rozdíl ode mě uměl španělsky. Cena byla kupodivu víc než příznivá.

Starý prodejce ale Radka varoval, že to zrcadlo v sobě nese dávné prokletí. Uchránit se prý můžeme tehdy, když ho v dny, kdy je úplněk, budeme pravidelně zakrývat.

Kletbě jsme nevěřili

Brali jsme ten prodejcův výklad jako nějakou místní povídačku a nepřikládali mu žádný velký význam. Párkrát na to ještě během dovolené přišla řeč.

Fantazírovali jsme třeba o tom, že za úplňku se v zrcadle otevře brána do jiného světa nebo se tam objeví nějaké příšery. Případně zemře ten, kdo se do něj podívá. Pod vlivem dalších zážitků z dovolené jsme na údajnou kletbu skoro zapomněli.

A mojí první starostí po příjezdu domů a po vybalení zrcadla bylo, kam ho pověsit. Nakonec jsem zvolila chodbu, kde nahradilo svého klasického standardního předchůdce. Byla radost se na nové zrcadlo dívat kvůli ozdobám, které ho lemovaly.

Obdivovaly ho i všechny návštěvy. Některým z nich jsem řekla o tom, že naši novou chloubu má provázet nějaká kletba. Většinou se tomu lidé zasmáli společně se mnou.

Přízraky na chodbě

Nijak jsem nekontrolovala, kdy bude úplněk, proto mě překvapilo, když mě na to Radek upozornil. Podotkl, že bychom správně měli zrcadlo zakrýt. Samozřejmě jsme to neudělali. Ani jeden z nás nechtěl být za toho, kdo věří nějakým cizím pověrám.

Možná jsme byli i trochu zvědaví, jestli se něco stane. Šli jsme spát celkem pozdě, do té doby se nic nedělo. Uprostřed noci nás probudil podivný hluk. Přicházel z chodby, odkud se linulo i nějaké divné načervenalé světlo. Zmocnil se mě strach.

Radek projevil více odvahy a šel se podívat, co se děje. Vrátil se za chvilku a já jsem viděla, že je hodně rozrušený. Přál si ale, abych se šla podívat. Překonala jsem tíseň a nechala se Radkem vést za ruku. Čekala jsem, že spatřím nějaké hrozné přízraky.

Chodba byla skutečně plná podivných světelných bytostí. Vypadaly jako nějaké bloudící děti. Na přítomnost moji a manželovu nijak nereagovaly. Fascinovaně jsme na tu podívanou chvíli hleděli. Potom manžel rozsvítil světlo.

V tu chvíli přízraky zmizely, ale hluk, který vydávaly, dál trval. Radek došel do koupelny pro velkou osušku a zrcadlo zakryl. Pak přestaly i ty zvuky.

Zůstala jen černá hmota!

Skoro do rána jsme s Radkem probírali, co se to vlastně stalo a co jsme viděli. Teď už bylo jasné, že ten starý Španěl si nevymýšlel. Zrcadlo v sobě opravdu neslo nějakou kletbu. Měla jsem z toho celkem hrůzu.

Museli jsme se rozhodnout, co s tím zrcadlem uděláme. Já jsem navrhovala, abychom ho někam uklidili. Manžel si chtěl počkat na další úplněk a tu tajemnou podívanou sledovat znovu. Dohodli jsme se na kompromisu:

do chodby jsme zatím vrátili původní zrcadlo a to ze Španělska jsme zabalili a schovali do sklepa. Před dalším úplňkem, který tentokrát připadal na pátek, jsem k nám pozvala svého bratra. Ten se zajímal o různé záhady a věci mezi nebem a zemí.

Bohužel nedostal příležitost se přesvědčit o tom, jak zrcadlo působí. Když ho totiž Radek vynášel ze sklepa, upadl s ním na schodech a suvenýr ze Španělska se rozbil na spoustu střepů. Stalo se ale přece jen něco záhadného.

Všechny ty střepy se roztavily do podivné černé hmoty. I můj bratr se tak mohl přesvědčit, že na tom zrcadle bylo skutečně něco záhadného.

Jana L., (49), Písek