Ta starožitnost byla jednoznačně nejkrásnějším kusem nábytku v jinak skromně zařízeném bytě.

Velké prastaré zrcadlo se světle hnědým leštěným rámem s rokokovými kudrlinkami. Ve své horní třetině bylo prasklé. Pavučina drobných nití se táhla po ploše velké jako má dlaň. Zrcadlo bylo korunou toaletního stolku v mé ložnici.

A právě tady se kdysi přihodil celý podivuhodný příběh: před zrcadlem.

Postava mladé dívky

Bydlela jsem v tom podnájmu teprve první týden. Seděla jsem v noční košili před zrcadlem a rozčesávala si vlasy. Tehdy jsem náhle ztuhla. Kartáč zůstal zabořen ve vlasech a bolestivě je popotáhl. V zrcadle se objevila dívčí postava. Bylo to jen na zlomek vteřiny.

Bleskově jsem se otočila a hleděla za sebe. Od první chvíle, co jsem seděla a česala se před zrcadlem, jsem měla divný pocit, jako by někdo stál za mnou. Ten dojem se nyní ještě zvětšil.

Přízrak z dávných dob

Marně jsem přecházela po pokoji a říkala si, že to byla pouhá vidina. Jakmile jsem ale usedla před zrcadlo, objevila se dívka znovu. Tentokrát se zjevila na delší okamžik.

Měla na sobě starodávné šaty, jaké se nosily zhruba před dvěma sty lety. Zjevení se v zrcadle objevilo i další dny. Snažila jsem se vždy otočit a k dívce promluvit. Její tvář mi připadala smutná, v očích se zrcadlily slzy.

Byla jsem tichý pozorovatel

Každý den jsem seděla před zrcadlem a snažila se něco více o dívce zjistit. Vím, že nebyla z tohoto světa a snad právě proto jsem byla zvědavá. Zpočátku jsem se bála. Na duchy jsem nikdy nevěřila.

Po nějaké době se objevil v zrcadle i muž. Rovněž ve starobylém oblečení. Na sobě měl plášť, na nohou vysoké jezdecké holiny, na hlavě cylindr a v ruce hůlku.

Sledovala jsem jejich příběh

Muž a dívka se zjevovali pravidelně. Hovořili mezi sebou a já byla jen němým pozorovatelem. Nikomu jsem se se svým tajemstvím nesvěřila. Beztak by mě považovali za blázna.

O dívce v zrcadle jsem nemluvila ani s domácí, v jejímž podkrovním bytečku jsem bydlela. Naučila jsem se sedět a nehýbat se, protože jakmile jsem se ohlédla za sebe, abych postavy viděla reálně, zjevení zmizela. Rozplynula se na lesklé ploše zrcadla.

Viděla jsem vraždu

Ten večer, kdy jsem opět usedla v noční košili před zrcadlo, zavládla v mém pokoji podivně stísněná atmosféra. Ve vzduchu bylo cosi, co mi znepokojivě přejíždělo od hlavy až ke konečkům prstů u nohou.

Obě postavy se objevily vzápětí a tentokrát se mi před očima odehrávala děsivá scéna. Muž v cylindru držel půvabnou dívku pod krkem. Škrtil ji! Obě postavy spolu zápasily, dívka neměla šanci. Nakonec se její postava zlomila v pase a padla muži k nohám.

Došlo mi, že jsem právě viděla vraždu. Dávnou, která se vepsala do zrcadla. Vyskočila jsem tak rychle, až jsem loktem udeřila do zrcadla a vysklila ho. Rozpadlo se na tisíc kousků, stejně jako oba přeludy, které tak navždy zmizely.

Olga D. (60), Přerov