Vždycky jsem měla pro strach uděláno. Až donedávna, kdy mě potkala velice nepříjemná záležitost. Trauma, které jsem prožila, mě doprovází dodnes.

Už je konečně tady. Taxi stojí před domem a já opatrně vycházím ze dveří. Ještě se rychle ohlédnu na všechny strany a zkontroluji číslo taxíku. Vše v pořádku, můžu nastoupit a nechat se odvézt domů.

Před mým barákem ještě poprosím taxikáře, aby počkal, až za mnou zaklapnou dveře domu.

Přikývne, i když se na mě kouká jak na naprostého blázna. Nedivím se mu. Vždyť blázen vlastně jsem. Kdo by si v půl páté odpoledne volal taxíka, aby ho odvezl jen několik stanic tramvají domů.

Jenže jak vysvětlit, že se začíná stmívat a já se prostě bojím vyjít na ulici sama.

Strašný zážitek

Stalo se to už před rokem. Vracela jsem se tehdy z divadla. Bylo to moc hezké představení. S kamarádkou jsme si ještě dali ve foye divadla skleničku a rozloučily se na tramvajové zastávce.

Moje tramvaj přijela, nastoupila jsem a brzy jsem už byla u nás doma. Šla jsem dobře osvětlenou ulicí. Byla prázdná a tichá. To víte, v zimě a kolem jedenácté hodiny večer, se po ní zrovna nikdo moc nepromenoval.

Najednou jsem ale za sebou uslyšela rychlé kroky, Otočila jsem se a v tu chvíli ke mně dorazil asi dvacetiletý kluk. Sdtrčil do mě, až jsem upadla na kolena a snažil se mi vyrvat kabelku.

Marný boj

Chvíli jsem se s ním o ni přetahovala. Pak mi ale dal pěstí do obličeje a u kabelky mi přetrhl ucho. Zůstala jsem ležet na zemi. Hlas se mi zadrhl a já nemohla ani křičet o pomoc. Až po chvíli jsem se dokázala zvednou a zazvonit na nějaký zvonek v domě.

Byla jsem bez klíčů od bytu, bez dokladů i bez mobilu a peněženky. Zato jsem měla přeražený noc a pohmožděné koleno. Skončila jsem v nemocnici. Byl to otřesný zážitek.

Strachu už se nezbavím

Nos mi opravili, koleno se částečně zahojilo. Nejhůř na tom ale je moje psychika. Zpočátku jsem se po prožitém trauma bála opustit svůj byt. Teď už chodím ven za světla. Ale večer, když je tma, to stále ještě nedokážu. Velice mě to omezuje. Ale strachu už se asi nikdy nezbavím.

Kateřina V. (64), Plzeň