Myslela jsem si, že toho člověka skutečně nenávidím. Přesto jsem najednou pocítila opravdu velkou lítost a nezadržitelný smutek.
V malé obřadní síni krematoria se nás nesešlo příliš mnoho. Pár Lubošových kamarádů z mokré čtvrti. Jeho sestra Eva, se kterou se zrovna nemusíme, a moje dcera Alice s manželem. Syn nedorazil, i když mi to nejprve sliboval.
Ale svého otce nesnášel a kdysi dávno mu řekl, že už ho nechce do smrti vidět. A to také dodržel. Pohřeb mého ex manžela zařizovala Eva. Mně vlastně ani parte neposlala. Přesto jsem se o Lubošově úmrtí dozvěděla téměř okamžitě. Od dcery.
Jsem nenapravitelná
Moje první manželství s Jardou skončilo po šesti letech krachem. Tehdy jsem ještě dokázala odejít včas. Hned po první facce, kterou mi manžel dal. Měla jsem doma čtyřletého Ondřeje a bála jsem se, že nám můj věčně opilý a agresivní muž, ublíží. Rozvod tehdy proběhl dost rychle a já si přísahala, že podruhé si už dám pozor.
Láska na první pohled
I když jsem chtěla zůstat se synem sama a mužům se obloukem vyhnout, potkala jsem Luboše. Naše oči se střetly při jedné podnikové akci a se mnou se zatočil celý svět. Do Luboše jsem se zkrátka zamilovala na první pohled.
Připadal mi jako úžasný mužský. Začali jsme spolu chodit. Nic mě tehdy nevarovalo před tím, že se znovu ženu do pěkného maléru. Luboš měl totiž skvělé mimikry a jeho pravé já jsem měla poznat až později.
Svatba byla ještě fajn
Když mě Luboš požádal o ruku, ani na chvíli jsem nezaváhala. Zase budeme kompletní rodina a Ondřej bude mít tatínka. Ten jeho původní se o něj už dávno nezajímal a Luboš si s ním našel hezký vztah.
Brzy po svatbě jsem otěhotněla a narodila se nám dcera Alice. V té době se ale už u manžela projevil jeho vřelý vztah k alkoholu a potlačovaná agresivita.
Tentokrát jsem neutekla
Když krátce po narození Aličky přilítla od Luboše první rána, jen jsem se otřepala. Druhý den se omlouval, na kolenou mě prosil za odpuštění a dělal na mě ty své nádherné oči. Pořád jsem ho milovala, moc jsem ho milovala a vždy znovu a znovu mu odpouštěla.
Čím víc jsem mu dávala najevo svou lásku a trpělivost, tím častěji mě mlátil a opíjel se. Čas neúprosně běžel a já pořád zůstávala. Neměla jsem sílu odejít nebo mě spíš držela u Luboše nějaké podivná síla.
Syn se na mě zlobil
Ondřej už byl skoro dospělý a snažil se mě přesvědčit, ať od Luboše odejdu. Při jednom dalším konfliktu s manželem mě Ondřej šel bránit a pořádně se s Lubošem poprali. Tehdy jsem konečně pochopila, že musím pryč.
Rozvod kupodivu proběhl dost hladce, zůstala jsem sama. Děti vyrostly a odešly z domu a já zůstala sama. Často jsem se přistihla, že se mi po Lubošovi stýská. Své úpocity jsem si nedokázala vysvětlit a nechápala jsem je.
Až tady na pohřbu jsem pochopila, že jsem vlastně Luboše nikdy nepřestala milovat. Možná jsem nenormální a raději bych o tom neměla s nikým mluvit. Ale je to tak. Upřímně lituju jeho odchodu a brečím. Najednou mě někdo bere kolem ramen a tiskne k sobě.
Je to Eva, Lubošova sestra. Možná jsme k sobě konečně našly cestu.
Libuše R. (56), Příbram