Když člověk vzpomíná na začátky lásky, v knížkách to bývá spojené s krásným dnem plným slunce a romantiky. Ta moje ovšem začala v uplakaném a deštivém podzimním dni.

Měla jsem špatnou náladu od samotného rána. Ta se ještě znásobila v práci, protože jsem zapomněla na jeden důležitý úkol. Dostala jsem kázání od šéfové a dokonce mi bylo naznačeno, že v případě opakování bych si musela hledat jiné zaměstnání.

Když jsem k tomu připočetla pocit samoty, který se mě poslední dobou pravidelně zmocňoval, vycházel z této rovnice den, na který by člověk raději hned zapomněl. A přece na mě odpoledne čekal zásadní obrat.

Pracovní cesta

Jela jsem něco vyřídit na druhý konec města a do práce už jsem se vracet nemusela. Služební auto nebylo k dispozici a tak jsem si mohla nechat proplatit taxíka. Náhoda tomu chtěla, že jsme se sešli dva u jediného, který se na nedalekém stanovišti nacházel.

Tím druhým byl muž asi mého věku a nevypadalo to, že by mi džentlmensky chtěl vůz přenechat.

Nechtěla jsem se hádat a hodlala jsem nad tím mávnout rukou s tím, že když se nedaří, tak se prostě nedaří. Muž se mě ale zeptal: „Kam vlastně jedete?“ Řekla jsem mu to a on se usmál: „Máme oba stejný cíl. A cesta nás bude stát každého o polovinu méně.“

Setkání jako ve filmu

Během cesty jsem si muže prohlédla. Byl sympatický. Vystoupili jsme na stejném místě. Když taxík odjel, řekl mi. „Něco vám prozradím. Měl jsem namířeno někam úplně jinam.

Ale když jsem vás uviděl, chtěl jsem ještě chvíli zůstat ve vaší přítomnosti.“ Podívali jsme se na sebe a ačkoliv v tu chvíli začalo pršet ještě víc než předtím, mně najednou připadalo, že se svět kolem mě rozzářil.

Počkal na mě

Muž se neměl k odchodu a já si přála, aby zůstal. Stáli jsme v průchodu blízkého domu. Uvědomila jsem si, že musím být včas na určeném místě. „Je to daleko? Počkám tady na vás,“ řekl. Vrátila jsem se za dvacet minut a on tam skutečně trpělivě stál a čekal. Několik dalších hodin se proměnilo v naše první rande.

Šťastná jako nikdy předtím

Václav vnesl do mého života to, co mi chybělo a co jsem potřebovala: naději, oporu, lásku. S jeho příchodem se všechno obrátilo k lepšímu. Našla jsem v sobě sílu nenechat se deptat drobnými denními starostmi.

Předtím jsem mívala často splíny nebo deprese kvůli hloupostem. Václav byl přesně takový, jak jsem si představovala dokonalého partnera.

Respektoval moji osobnost, ale přitom mi nepodlézal. Dával mi najevo svoji lásku, aniž by chtěl na oplátku totéž ode mě. Snažil se, aby naše společně strávené chvíle pro mě byly co nejpříjemnější. Těšila jsem se na každé setkání s ním.

Vychutnávala jsem si jeho přítomnost plnými doušky, jako bych někde v hloubi duše tušila, že moje štěstí nepotrvá dlouho.

Nerozloučili jsme se

Stalo se to půl roku potom, co jsme se seznámili. Václava srazilo auto. Nezemřel na místě, ještě tři dny bojoval o život v nemocnici. Bohužel, z kómatu se už neprobudil.

Seděla jsem u jeho lůžka a prosila ho, ať se vrátí zpátky, jeho tělo však už bylo příliš slabé na to, aby boj vyhrálo.

Věčná láska

Nejdříve jsem si myslela, že bolestí a smutkem umřu. Pak jsem si ale uvědomila, že Václava budu navždycky nosit v sobě. Kdykoliv jsem propadala beznaději, uvnitř jsem se oslovovala jeho hlasem a dodávala si tak sílu.

I když už je to mnoho let, co k tomu došlo, já jsem se vzdala, mám dvě úžasné děti, tak jedna moje část bude Václava stále milovat. Až do konce mého života.

Zdena M. (57), Ostrava