Pokud s někým máme vztah na celý život a věříme mu, musíme ho podporovat i v kritických situacích. Vím, o čem mluvím, protože jsem to sama zvládla!
Jednadvacet let bylo naše manželství bez jakéhokoliv problému. Vychovali jsme s Ondřejem dvě děti, postavili dům, byli jsme si bok po boku ve chvílích dobrých i těch horších. Netušila jsem, že nejtěžší zkouška nás teprve čeká.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe
Jednoho dne mi zazvonil mobil. Bylo to neznámé číslo. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaká nevyžádaná reklama, ale když jsem to zvedla, přišlo něco mnohem horšího. Volal mi náš rodinný známý, který pracoval jako právník.
Sdělil mi, že Ondřeje zatkla policie. Nejspíš to prý bude nějaké nedorozumění, měla bych ale každopádně vědět, že je podezřelý z nějakých účetních machinací. V tu chvíli se mi podlomila kolena a na pár okamžiků se mi zhroutil celý svět.
Pak jsem si řekla, že je to zcela jistě omyl a vše se brzy vysvětlí. Začalo ale vycházet najevo, že věc je daleko vážnější, než bych si mohla myslet.
Sdělila jsem všechno dětem – syn Lukáš studoval na vysoké školy a domů přijížděl jednou za měsíc, takže jsem mu to zatelefonovala. Dcera Alice byla na gymnáziu a žila zatím s námi. Ocenila jsem, jak se k tomu postavila. Dodávala mi sílu, uklidňovala mě a přesvědčovala, že to dobře dopadne.
Věděla jsem, že je nevinný!
Věřila jsem, že Ondřeje brzy uvidím – že ho vyslechnout a budou případně vyšetřovat na svobodě. Přišla ale další rána: na manžela uvalili vyšetřovací vazbu. Jakmile to bylo možné, šla jsem ho s naším známým právníkem, který se ujal jeho obhajoby, navštívit.
Stačil mi jediný pohled do Ondřejových očí, a pokud jsem měla nějaké pochybnosti o jeho nevině, byly rázem pryč. Stála bych při něm jistě i v situaci, kdy by se skutečně do něčeho zapletl.
Nyní jsem ale byla skálopevně přesvědčena, že jde o omyl a falešné nařčení. Příliš jsem podstatě obvinění nerozuměla, ze slov Ondřeje a jeho obhájce jsem ale pochopila, že dokazování pravdy nebude snadné. Ujistila jsem manžela, že ve mně i v dětech má nadále stoprocentní oporu.
Dcera měla problémy ve škole
Zpráva o Ondřejově uvěznění se pochopitelně rychle rozšířila. Musela jsem na dálku uklidňovat své rodiče, kteří žili na druhém konci republiky, ale i nemocnou tchyni. Objevily se první pomluvy a útoky.
Dostala jsem anonymní dopis, ve kterém stálo, že je to výsledek toho, jak jsme si prý „nakradli“. Některé kolegyně v práci se přestaly se mnou bavit, jiné byly až nemístně zvědavé. Najednou jsem poznávala, koho ve svém okolí můžu skutečně považovat za přátele.
Nejvíc se mě dotklo, když přišla jednoho dne ze školy Alice zamlklá. Nejprve se nechtěla se mnou bavit, potom z ní vylezlo, že se jí spolužáci vysmívali. Prý je dcerou zloděje a podvodníka. Tentokrát jsem musela dodávat sílu já jí.
Síla manželské lásky
Čím déle byl Ondřej ve vězení, tím hůře jsem to nesla. Začala jsem si říkat, že může být odsouzen, i když nic neudělal. Co potom? Jak bych se sama dokázala postarat o velký dům a dva studující potomky?
Hlavou mi procházely nejrůznější katastrofické scénáře, ale snažila jsem se neztrácet optimismus. Nebylo to snadné, zvlášť když jsem viděla, co vyšetřovací vazba dělá s mým mužem. Jeho klid a sebejistota se s každým dalším dnem vytrácely.
Já jsem ale věděla, že ho budu podporovat za každých okolností. Stejně nečekaně jako manželovo zatčení přišlo po třech měsících i jeho propuštění z vazby.
V obvinění se našly závažné rozpory a podle slov Ondřejova právníka bylo vše na dobré cestě, aby bylo vyšetřování nakonec zastaveno. To se pak také stalo. Ti, kdo nás odsuzovali, se mi najednou styděli podívat do očí.
Přišla jsem o několik přátel, ale moc mě to netrápilo. Hlavní bylo, že jsem měla manžela zpátky a že jsme překonali těžkou zkoušku. Myslím, že v té době jsme oba s Ondřejem stoprocentně pochopili, v čem opravdu spočívá manželská láska.
Sylvie D.,(48), Plzeň
