Tak tohle se může stát jenom mě, pomyslela jsem si. Nedávala jsem v podzemní garáži pozor a omylem přejela muže, který zrovna vystupoval z auta. Netušila jsem, že je to můj nový šéf!
Pospíchat se nevyplácí, říkal vždycky můj tatínek. Já zdvihla oči a dodala: „Práce kvapná málo platná.“ Potom jsme se oba rozesmáli. Zůstalo nám to dodnes a vždycky, když se vidíme, řekneme si právě toto pořekadlo. Tentokrát mi ale do smíchu vůbec nebylo. Spíš do velkého pláče!
Hrozil mi vyhazov
Toho odpoledne, nebo spíš večera, jsem moc pospíchala. V práci jsem strávila mnoho hodin a nebyly to zrovna příjemně strávené chvíle. Vrchní auditor firmy si ode mě nechal předložit všechna lejstra, tabulky a výpočty, kterými jsem se zabývala.
Pracovala jsem coby účetní a měla na starosti mimo jiné i finanční podklady pro nové zakázky. Právě zde objevil přísný a nesmlouvaný kontrolor spoustu pochybení. Když je začal vypočítávat, domnívala jsem se, že si dělá legraci.
„Samé prkotiny!“ řekla jsem a neubránila se úsměvu. Přísně se na mě podíval a zapíchl prst do jednoho z lejster: „Tady chybí datum a zde podpis. Hrubé chyby, hrozí vám pokuta v řádu desetitisíců!“ Stále jsem nevěřila a asi to bylo na mém výrazu znát.
„Ženská, přestaňte se culit, už jsem všechno oznámil vašemu novému šéfovi. Navrhuje okamžitý vyhazov!“
Prostě nepozornost
S náladou pod psa jsem pospíchala domů. Těšila jsem se, až usednu do svého auta, zaparkovaného v podzemní garáži. Až budu chvíli sama! „Pustím si nahlas pořádnou muziku. Nacpu si pusu čokoládovými bonbóny!
A taky zavolám dceři a vypovím jí, jakou křivdu jsem zažila…“ plánovala jsem si. To proto ten spěch, proto ta nepozornost! Zařadila jsem zpátečku, abych vyjela z řady aut. Ozvala se rána. Taková tlumená, tichá!
Byla jsem už myšlenkami jinde a znovu šlápla na pedál. Tentokrát jsem měla pocit, jako bych narazila na nějaký hrbol. „Asi tam někdo něco pohodil,“ pomyslela jsem si, ale v tom se ozvalo volání: „Pomoc!“ Potom už jsem slyšela jen ty nejsprostší nadávky.
Ani se nedaly zopakovat, takové vulgarity! Byly určené mně! Zastavila jsem a šla se podívat, co se děje. Nějaký chlápek se válel po zemi a držel se za nohu. Na světlé nohavici měl vyznačený pruh od mojí pneumatiky. Z prachu, tmavě šedý!
Všude se válely peníze
„Vy jste mě přejela! Budu vás žalovat!“ křičel na mě jako smyslů zbavený ten chlap. Chuť na omluvu mě přešla. „Můžete si za to sám! Neměl jste stát tak blízko!“ Zařvala jsem na něho.
Potom jsem si všimla nějakých papírů poházených na zemi kolem něho a zeptala se: „ A vůbec, co je to tady za čurbes?“ Zrak mi padnul na velkou hnědou obálku. Byla trochu roztržená a koukaly z ní samé pětitisícovky.
On chvíli sledoval můj pohled na tu obálku, překulil se na břicho a snažil se schovat obálku do aktovky. Když se mu to nepovedlo, snažil se ji zastrčit do kapsy saka. Ale ani to nešlo. „Tak pomůžete mi, nebo na mě budete jen tak koukat?“ vyštěknul.
Mlčky jsem mu pomohla vstát a sesbírala mu rozházené věci. Uložila je do jeho aktovky a beze slova podala onu obálku. „Odvezu vás na rentgen,“ nabídla jsem mu a on kývnul.
Jako z nějaké detektivky
Cestou jsme spolu nepromluvili ani slovo. Před nemocnicí jen procedil mezi zuby: „Už jeďte, potom si zavolám taxi.“ Teprve cestou domů mě napadlo, že asi něco nebylo v pořádku. Kdo dneska nosí peníze v papírové obálce?
A kdo, místo aby se zajímal o přejetou holeň, myslí na mamon? Byl to úplatek? Nebo nějaká tajná výplata? Napadlo mě snad tisíc možných odpovědí, ale o žádné jsem nebyla přesvědčená, že je správná. Vždyť jsem o tom muži vůbec nic nevěděla!
Jen to, že byl draze oblečený, nepříjemný a hodně rozrušený. „Vlastně mohu být ráda, že mě rovnou nezastřelil,“ pomyslela jsem si tak trochu z legrace. Bylo to všechno tak neskutečné! Nepochybovala jsem, že mi manžel neuvěří, až mu to všechno vylíčím.
Z mafiána se vyklubal nový šéf
Ráno jsem šla do zaměstnání opět s náladou pod psa. Čekala jsem výpověď, kterou si pro mě nový šéf přál. Byla jsem zvědavá, jak bude vypadat. A jak se zachová. Dá mi alespoň nějaké odstupné? Nebo mě vykopne na hodinu? Co si počnu?
Úzkostí jsem nemohla skoro ani dýchat. Když se otevřely dveře a do zasedací místnosti vstoupil nový šéf, otevřela jsem údivem pusu. Byl to ten chlap, kterého jsem málem přejela! Přátelsky všechny přivítal a začal si nás zvát po jednom do svojí kanceláře.
„Máte štěstí. Lejstra si opravte a koukejte mlčet! O včerejším incidentu ani slovo! Rozumíme si?“ zeptal se mě mile, ale já v jeho hlase cítila skrytou hrozbu. „Myslíte ty peníze rozházené po zemi?
Tak ty jsem nikdy neviděla…,“ přikývla jsem a od té doby měla klid. Moje malé chybičky nikomu nevadí. Dokonce jsem za ně dostala přidáno!
Alena S. (57), Teplice