Ti mladí mají ale nápady! Když mi přinesla vnučka boty s kolečkama, koukala jsem na ni s podezřením. Chce se mě zbavit?

Na cyklostezku, kde lidi šílí, se dívám denně z okna. Běhají i v těch hodinách, kdy se doporučuje nevycházet. Jak mohou běhat ve vedru na slunci?. A a neuškodí jim to? Vždyť tolik riskují. Mohou se skácet. A já, když to uvidím, jim budu volat pomoc.

Bojí se, ale…

Mirka je milé dítě. No, už vlastně slečna. Se svým přítelem leze po nějakých falešných stěnách a připravuje se na nějakou horu. Ptala jsem se Marty, jestli se o ty děti nebojí. „Mám o ně strach, mami,“ řekla mi.

„Ale nemůžu jim bránit v jejich životě. To bych byla špatná máma!“ Marta má nejspíš pravdu. Také jsem jí v ničem nebránila. Jenomže v té době takové ztřeštěnosti nebyly v nabídce. Teď je tolik příležitostí jak… Jak si zlámat vaz!

Dárek

„Babi, tohle je dárek,“ řekla mi Mirka, když jsem z krabice vybalila dárek k narozeninám a místo radosti jsem se docela vyděsila. Kolečkové brusle. Dát takový dárek staré ženské nemůže být jen tak.

Jsem jenom podezřívavá, ale mám vnučku stejně ráda jako ona mě. Abych jí udělala radost, navlékla jsem si ty brusle na nohy. Po koberci to šlo. Nespadla jsem, i když jsem se bála, že se hned jak vstanu, zřítím a zlomím si krček.

Kdyby to viděl manžel

Mirka byla nadšená. „Babi, to ti jde líp než mě,“ radovala se. Já myslela na to co by řekl Karel, a říkala si, že odněkud shora mi napoví. Už je to deset let, co odešel. A pořád mi chybí.

Jeho vtipy, jeho nemotornost, když šlo o city. To, co jsem mu zazlívala mi nakonec moc chybí. „Kájo, promiň,“ řekla jsem si už kolikrát v duchu. Věřím, že prominul.

Pojedeme

Když Mirka viděla, že se udržím na těch bruslích, začala mě přemlouvat, abych to zkusila venku. „Zkouška dobrá,“ řekla vesele, „tak teď pojedeme ostrý provoz!“ A já, divím se tomu, jsem se nebránila.

Děti vám dávají radost i sílu. Dovedou vás nakopnout. Já vím, že je to hec, ale kdo tomu odolá? Tak jsem se já, ženská v letech nechal ukecat. A dopadlo to nad moje čekávání. Prostě se mi to začalo líbit.

Nevím, jestli ti mlaďoši, kteří mě míjeli si něco mysleli. Ale mě to bylo fuk.

Srážka

Už bez Mirky jsem se odvážila na tu cyklostezku sama. Jedu si a proti mně se na bruslích potácí nějaký člověk. Napadlo mě, že je opilý, aspoň tak vypadal. Řítil se ke mně. Ne, řítil se na mě. Ten náraz nebyl velký, ustála jsem ho.

Trochu jsem se zapotácela, ale nespadla jsem. Honza, jak se mi pak představil, byl ve stejné situaci jako já před pár dny. „Nevidíte někde moje děti?“ zeptal se zoufale místo omluvy. „Děti?“ byla jsem udivená.

„Vnuci,“ upřesnil. Už jsou to čtyři roky, kdy mi vjel do náručí. Takhle narazit na milého a hodného chlapa je zázrak. Karel tam nahoře musí vědět, že jsem šťastná. Nejenom, když si jedeme zabruslit.

Marie T. (63), Brno