S některými lidmi se nevidíme dlouhá léta a pak zažijeme překvapení.

Mojí nejlepší kamarádkou byla na gymnáziu Helena. Padly jsme si do oka hned na začátku prvního ročníku. Seděly jsme spolu celé tři roky v jedné lavici. Všechno se pak pokazilo během posledního, čtvrtého ročníku.

Nedokázala se s tím smířit

Zamilovala jsem se do kluka ze sousední třídy. Jmenoval se Aleš. Ve stejnou dobu se do něho ale zamilovala také Helena. Staly se z nás sokyně a já jsem Alešovu přízeň vyhrála. Helena se urazila.

Dál jsme spolu seděly až do maturity, ale v podstatě jsme se vůbec nebavily, dokonce ani na maturitním plese nebo večírku. Potom se naše cesty rozdělily. Helena odešla studovat na univerzitu do Brna.

Já jsem se s Alešem rozešla a nastoupila jsem do zaměstnání. Několikrát jsem se pokoušela Heleně napsat nebo ji kontaktovat, ale její uraženost přetrvávala. Bylo mi to líto. Doufala jsem, že se potkáme na některém třídním srazu. Na ty ale Helena nechodila.

Měla jsem o ní jen občasné zprostředkované zprávy: to, že je vdaná a má tři děti.

Bylo to smutné setkání

Třicet pět let po maturitě jsem prožila na třídním srazu šok. Helena tam poprvé přišla. Nejprve jsem ji skoro nemohla poznat, tak moc se změnila. Začala si se mnou povídat stejně jako s ostatními.

Když jsme pak spolu mluvily mezi čtyřma očima, řekla mi, že je jí líto, jak se tenkrát chovala i to, že se naše kamarádství rozpadlo. Také já jsem Heleně sdělila, že toho moc lituji. Bývalá spolužačka mě potom šokovala znovu.

Dozvěděla jsem se, že trpí vážnou nemocí a lékaři jí nedávají moc šancí. Právě proto tentokrát na abiturientský sraz přišla. Odmítla ale nějaké litování nebo soucit. Nechtěla ani, abychom nadále mezi sebou komunikovaly.

Dnes vím, že přišla vlastně jen vyřešit to, co nás obě léta tížilo. Helena je už pět let po smrti, ale já často vzpomínám na naše školní léta i na to její rozloučení během třídního srazu.

Irena M. (59), Ostrava