Samota byla neúnosná. Oslovila jsem tři ženy, které mě přijaly mezi sebe. Byla jsem šťastná, že mám kamarádky. Jenže jsem se radovala předčasně.

Když žena, která nikdy neměla děti, ovdoví, nemá nikoho. Do práce jsem sice chodila, ale nikdy jsem si kolegyně k tělu nepouštěla. Moje koníčky byly individuální, věnovala jsem se jim v tichosti domova.

Ven jsem chodila pouze s manželem – na jeho večírky, na výstavy, do divadla, na koncerty. Ve chvílích, kdy byl manžel na služebních cestách, já doma vyšívala, pletla a pěstovala kytičky.

Trojice žen

Po smrti manžela nastalo v mém životě ticho. Nikoho jsem nezajímala, neměla jsem komu zavolat. Přišla chvíle, kdy mi moje samota začala vadit. Najít si tak nějakou spřízněnou duši!

Oblékla jsem se a vyrazila do kavárny, v níž jsme s manželem po nedělním obědě sedávali. Zrak mi spočinul na třech ženách.

Náramně se bavily, smály se a listovaly v knize, která je zajímala. Špicovala jsem uši, o čem jde řeč. Seděla jsem ale příliš daleko. Cesta na toalety však vedla kolem nich. Zvedla jsem se a vypravila se na výzvědy. To, co jsem stihla zahlédnout, byly obrázky v herbáři.

Zapadla jsem do party

Na toaletě jsem si připravila první větu, kterou navážu hovor, a pak jsem statečně vyrazila. Hlas se mi při prvních slovech zachvěl. Ženy mě ale s úsměvem pozvaly mezi sebe. Měly v sobě zvláštní sílu, která mě zbavila jakýchkoliv zábran. Před odchodem domů mě dámy pozvaly na večerní posezení k jejich dobré známé.

Odbila půlnoc

Když jsem dorazila na místo, čekala mě skupina pěti žen. Majitelka bytu byla zvláštní. Něčím mě děsila, i když se nepřestávala mile usmívat. Usadily jsme se kolem velkého kulatého stolu, všude byly rozsvícené svíce. Nejprve jsme hrály karty – žolíky i mariáš. Zabrala jsem se do hry, až jsem zapomněla na čas.

Najednou byla bez minuty půlnoc. „Dámy, je čas!“ řekla hostitelka. Karty ze stolu zmizely a než jsem se nadála, byla jsem s ostatními spojena pevným stiskem rukou. Chytily mě pevně. Seance! Blesklo mi hlavou a po těle mi přejel mráz. Na útěk bylo pozdě.

Děsivá seance

Mozek si nechtěl duchy připustit. Bylo to něco, co odporovalo mému přesvědčení. Jenže ženy se zaměřily na mého zemřelého muže. Musela jsem mu klást dotazy – a on odpovídal. Sebejistě a rychle. To by mu odpovídalo.

S hrůzou jsem poslouchala odpovědi, které byly neuvěřitelně přesné a odpovídaly pravdě. Byla jsem zděšená a rozhozená. Oddychla jsem si, když konečně moje ruce pustily.

Dál se na mě mile smály a gratulovaly mi, jak jsem byla prý skvělá – hned na poprvé dobrá, jako jejich kamarádka, která jim před několika týdny zemřela. Potřebovaly akutně a rychle za ni náhradu. Tak čarovaly. A já? Přišla jsem a ještě je sama oslovila.

Kateřina H. (60), Český Krumlov