To, co nám druzí dávají, hodnotíme někdy nespravedlivě. Oči nám otevře třeba až léčka.

Se svojí snachou Alicí jsem vždy vycházela, dá se říct, nadstandardně. Mladí bydleli jen o ulici vedle, ale já si nikdy nehrála na tu chytrou tchyni, co ví všechno nejlépe. Na druhou stranu jsem byla ale kdykoliv připravená podat Alici pomocnou ruku. A jednou si o ní řekla.

Svíčková jako citlivý bod

Mezi synem Vlastíkem a Alicí panovaly vždy hezké vztahy. Málokdy se pohádali. Jeden citlivý bod mezi nimi ovšem byl. Jak to tak bývá, lidé se často zaseknou na hloupostech a ne na důležitých věcech.

Oním citlivým bodem mezi snachou a synem byla svíčková omáčka. Alice se mohla snažit sebevíc, ale vždycky se u svého výtvoru dočkala onoho pověstného „je to dobré, ale té maminčině svíčkové se to nevyrovná“.

Jednoho dne jí to už opravdu dopálilo a přišla se za mnou poradit, v čem je ono kuchařské kouzlo, které se jí nedaří prolomit. Ujistila jsem snachu, že to Vlastík říká prostě ze zvyku, bez ohledu na skutečnou kvalitu jídla, které mu připravuje.

Jak jsme to tak probíraly, rozhodly jsme se udělat malý test – vlastně přímo spiknutí.

Řekl si o přídavek

Domluvily jsme se, že pozvu Vlastíka i Alici na svíčkovou, tentokrát ji ovšem neuvařím já. Udělá to Alice a tajně mi ji donese. A pak se ukáže, co na to syn. Snaše se podařilo uvařit svíčkovou v utajení;

využila toho, že Vlastík byl v neděli dopoledne na pravidelném tréninku mladých fotbalistů, které vedl. Obě jsme pak sledovaly, jak si bude syn pochutnávat.

Teprve, když snědl i přídavek a neodpustil si poznámku o tom, že nejlepší jídlo je od maminky, řekly jsme mu pravdu. Nejdřív to vypadalo, že se bude zlobit, ale pak se tomu musel smát – a my se přidaly. A od té doby už Alicinu svíčkovou nikdy nekritizoval.

Marie N. (51), Liberec