Z mrzoutského pana Veselého se vyklubal slušný člověk, který zachránil náš dům před požárem.

Zdědili jsme po babičce domek na venkově a dlouho jsme nepřemýšleli, co s ním. Manžel toužil po vlastní dílně a já s dětmi jsme zase chtěly pryč z města. Vilku jsme opravili a těšili se na venkovskou idylku. Ta se ale nekonala.

Soused, pan Veselý, byl starší nerudný pán, který nás nenáviděl jenom proto, že jsme byli „měšťáci“ a stále nám znepříjemňoval život.

Pomlouval nás, kde se dalo

Stěžoval si na rušení klidu, tvrdil, že děti mu lezou do zahrady a rozčiloval ho náš pes. Když zjistil, že muž si zařizuje ve staré stodole vysněnou truhlářskou dílnu, běžel si stěžovat na obecní úřad s tím, že budujeme nepovolenou stavbu. Pomlouval nás, kde mohl, a já se styděla vyjít na ulici.

Nepřítel zachráncem

S obavami jsme tedy odjížděli na dovolenou a čekali, jak pan Veselý využije naší nepřítomnosti. Ale příjemné dny strávené u moře naše chmury rozehnaly a my se vraceli domů plni optimizmu. A tam nás čekalo překvapení.

Pár dnů před naším návratem se k nám vloupala parta mladíků, kteří svou nepozorností založili oheň v dílně. Pan Veselý si jich naštěstí všiml:

sice je nechytl, ale zavolal hasiče a po jejich odjezdu společně s dalšími sousedy hlídkoval, aby se k nám už nikdo nedostal. Truhlářské stroje zůstaly naštěstí nepoškozené, tak je přestěhoval k sobě do stodoly a očistil od popela.

Když jsme mu dojatě děkovali, mávl jen rukou a řekl: „Vždyť jsme sousedé…“ Nestali se z nás sice nejlepší přátelé, ale nepříjemné dohady ustaly, a my víme, že dobré srdce může být schované i za mrzoutskou tváří.

Olga T. (38), Chomutov