Pravá povaha člověka se objeví v krizových situacích.

Před třemi lety jsme se přestěhovali do nového řadového domku na okraji Prahy a poměrně brzy jsem si oblíbila naše sousedy. Působili jako slušní a zodpovědní lidé, kteří se dokázali postarat nejen o své děti, ale i o nemocnou matku pana domácího.

Říkejme jim Horákovi – skutečné jméno si nechám pro sebe. Brzy jsme si vytvořili přátelský vztah a kdykoliv někdo z nás něco potřeboval, ochotně jsme si vycházeli vstříc.

Svěřil se mi se starostmi

Po roce, kdy jsme se s Horákovými sblížili, se situace v jejich domácnosti začala komplikovat. Zdálo se, že paní Horáková už těžce snáší přítomnost tchyně. Jednou se mi její manžel svěřil se svým trápením, když jsme si povídali u plotu.

Bylo znát, že má něco vypito a že ho tíží starosti. Působil bezradně a smutně. Jeho žena na něho totiž naléhala, aby svoji matku umístil do domova pro seniory, ale on se k tomu nedokázal odhodlat.

Představa, že by jí to měl oznámit, ho děsila – věděl, že by tím maminku zklamal a zlomil by jí srdce. Snažila jsem se ho povzbudit, aby si za svou matkou stál a nenechal se dotlačit k něčemu, co nechce. Doufala jsem, že moje slova dopadla na úrodnou půdu.

Dnes se mi vyhýbá

Další události jsem se dozvídala až zpětně. Nejprve paní Horáková s dětmi odjela – vypadalo to, že se manželé rozešli a ona se odstěhovala natrvalo. Následovalo čtrnáct dní ticha.

Když se pak vrátila i s dětmi, bylo zřejmé, že sousedka je zpět, ale její tchyně už v domě nebyla. Měla jsem nepříjemný pocit, že pan Horák nakonec bohužel naléhání manželky ustoupil. Bohužel jsem se nemýlila.

Nepřiznal mi to sám, ale dozvěděla jsem se, že během nepřítomnosti své ženy matku skutečně odvezl do domova důchodců. Od té doby se mi vyhýbal, nedokázal se mi podívat do očí.

Ani mi neřekl, že jeho maminka v tom zařízení do měsíce zemřela. Možná už byla vážně nemocná, ale já mám spíš pocit, že ji zlomil smutek.

Věra S. (57), Praha