Od začátku jsem měla z toho vztahu špatný pocit. Ukázalo se, že právem.

Já sama jsem měla na vztahy štěstí. Celkem brzy jsem si našla životního partnera, se kterým jsem dodnes. Jako každá matka jsem takové štěstí přála i své dceři Báře.

Když si ale našla přítele, za kterého se celkem brzy chtěla vdávat, měla jsem pochybnosti už od začátku. Snažila jsem se ale chápat její postoj.

Nehodili se k sobě

Bára se dlouho zamilovávala hlavně nešťastně. Měly jsme spolu otevřený vztah, takže se mi se vším svěřovala. Potom to konečně vypadalo, že našla muže svých snů. Než jsem ale Luďka poznala, chvíli to trvalo. Jakmile nám ho dcera přivedla představit, znejistěla jsem.

Na jednu stranu jsem samozřejmě respektovala Bářin výběr, současně jsem ji ale znala natolik, abych cítila, že se k sobě s Luďkem nehodí. Nedovedla jsem si představit jejich společnou budoucnost. Snažila jsem se na to dívat oproštěná od emocí, čistě rozumem.

Neměli moc společných zájmů a rozdílné byly i jejich povahy. Luděk mi nepřipadal ani moc zamilovaný, zatímco Bára působila, že je na svém příteli hodně závislá.

Brzy došlo k zásnubám a zdálo se, že je to právě dcera, která touží po tom, aby si Luďka svatbou pojistila.

Z oblaků zpátky na zem

Marně jsem se snažila Báře ukvapenou svatbu rozmluvit. Naléhala jsem, že by se měli s Luďkem více poznat. Nebylo to nic platné. Dcera si všechno sama narychlo zorganizovala. Ještě ráno toho jejího velkého dne se vznášela v oblacích.

Pak přišla tvrdá rána. Luděk jí poslal textovou zprávu, že si vše rozmyslel a ruší nejen svatbu, ale celý jejich vztah. Bára to psychicky neunesla. Zhroutila se a léčila se s těžkými depresemi. Uzavřela se do sebe a o mužích nechtěla nic slyšet.

Až čas to částečně vyléčil a po dvou letech si konečně našla hodného přítele. Vdávat se ale nechce. Nedivím se jí, strach z toho, že by se mohlo opakovat něco podobného jako při její plánované svatbě s Luďkem, v ní asi bude zakořeněný pořád.

Jana R. (60), Přerov