Není to ale rozhodně nic lehkého, někdy si musím doslova sedět na jazyku, abych svoje předsevzetí vydržela. Nejvíce ale trpím výchovou vnuků.

Mám dvě dcery, starší má sedmiletého syna a mladší čtyřletá dvojčata, holčičku a chlapečka. Vždycky jsem si říkala, že svým dětem nebudu nikdy mluvit do života.

Respektovala jsem výběr partnerů, ale jejich přístup k výchově dětí mne neskutečně vytáčí a obě dcery si v něm jen notují.

Já vím, že doba je dnes jiná, ale nějaké zásady by se snad měly dodržovat, ne? Vadí mi třeba jejich přehnaná úzkostlivost. Ta se týká hlavně jídla, kdy žádné z dětí nesmí pozřít ani kousek čokolády nebo bonbonu.

Když jsou u nás vnoučata na návštěvě, obě dcery velmi nelibě nesou, i když si děti dají kousek domácího koláče. Další věcí, která mi vadí, je jejich volná výchova. Napomínají děti jen výjimečně, zato se s nimi o všem sáhodlouze diskutuje a vysvětluje.

Vylétla bych z kůže

Takže v reálu to vypadá tak, že se vnouček zasekne, že s námi nepůjde na procházku a jeho maminka místo toho, aby mu to dala příkazem, s ním začne diskutovat, proč nechce, co mu vadí, co by dělal raději.

Taky je mi strašně líto, že jsem ještě žádné vnouče neměla u nás doma na víkend. Tak rádi bychom si je s dědou užili sami, ale není nám to dopřáno.

Na naše žádosti je nám sděleno, že můj názor na výchovu a stravování je odlišný, a že mi dcery nemůžou nevěří, že bych děti nezkazila.

Obě jsou vdané, mají manžely, a ti se jejich mateřskému diktátu vůči dětem absolutně podřídili. I když na obou vidím, že kolikrát si o tom myslí své…

Cítím se ochuzená

Občas to konzultuji s jinými babičkami a mám pocit, že jde o nějakou módní pózu, kterou ale bohužel nejvíc odnesou právě děti, které jsou ochuzeny o čas strávený s prarodiči, o tak samozřejmou věc, jako je nějaká sladkost na smlsnutí apod.

Shodnete se snad vy se svými dcerami, snachami či tchyněmi na výchově dětí? Já v tom nějak poslední dobou čím dál více tápu. Tolik jsem se těšila, až budu babičkou, a teď si připadám jako nesvéprávná a neschopná postarat se o malé dítě. Je mi z toho opravdu hodně hořko.

Libuše (67), Děčín