Babička mě poslala na sběr třezalky. Byla nemocná, a tato bylina měla největší moc právě tuhle noc za úplňku.
Les voněl a všude bylo zelené moře, v jehož vlnách se koupal stříbrný měsíc. Byl v úplňku. Kráčel jsem po úzké pěšině a na cestu si svítil baterkou. Pod paží jsem měl zavěšený proutěný košík, ve kterém bylo zatím prázdno.
Blížil se začátek psí hodiny, půlnoc, kdy jsou prý v pozoru nadpřirozené síly. Tak mi to alespoň moje babička, která byla bylinkářka, říkala. Měl jsem spadeno na bylinu s názvem třezalka tečkovaná.
Vytrvalá bylina se vstřícnými jednoduchými listy a zlatožlutými květy v bohatých květenstvích. Nasbíraná za úplňku má nejvyšší léčebné účinky.
Má babička si většinou kouzelné lesní a luční bylinky trhala sama, avšak nyní už nemohla na nohy a pohybovala se jen v blízkosti své chalupy.
Dívka na paloučku
Vstoupil jsem na palouček. Po levé straně se tyčila temná hradba lesního porostu. Připadal jsem si jako v pohádce. Měsíc stříbrným štětcem vykouzlil z paseky lesklé zrcadlo. Třezalku jsem objevil hned na okraji lesa.
Díky měsíčnímu svitu se žluté květy změnily ve zlaté. Začal jsem se sběrem a občas pozvedl hlavu, když v korunách stromu zašustila svým peřím sova a poté vzlétla a zakroužila nad pasekou.
Byl jsem tak zabrán do sběru, že jsem si nevšiml, že na pasece nejsem najednou sám. Do měkkého koberce trávy vkročila bosá dívčí chodidla. Dívka, která se ocitla pár metrů přede mnou, byla jakoby utkaná ze stříbrné pavučiny.
Lehkým krokem se téměř vznášela nad pasekou. Začala tu tančit! Sotva si mě povšimla. Bosé nohy se vznášely nad třezalkovými květy v kruhu. Těch, které se její nohy dotkly, svítily zlatou barvou daleko více než ty, které jsem měl nasbírané v košíku.
Zabloudil jsem
Najednou zaplul měsíc za mraky a pohádková scéna se rozplynula. Dívka zmizela. Natrhané květy v košíku jsem vyměnil za ty, kterých se dívka dotkla. Připadalo mi, že celá paseka voní parfémem jejího těla. Příroda najednou mlčela jako zakletá.
Byl jsem s prací hotov, když měsíc znovu vplul na temný oceán nočního nebe jako maják. Zpáteční cesta domů byla nekonečná. Dozajista jsem musel překročit nějaký bludný kořen, i přes pomoc baterky jsem se ztratil. Trvalo dlouho, než jsem vyšel z lesa.
Babiččin domek stál nejblíže k zarostlému vrchu, pod kterým se rozkládala vesnice. Ačkoli na mě babička chtěla čekat, aby se přesvědčila, že jsem se v pořádku vrátil, už spala.
Babička to věděla
Mluvil jsem s ní až ráno. Když jsem vykoukl z postele, babička už sušila čerstvě natrhané byliny, které jsem v noci přinesl. Překvapilo mě, že jich bylo tolik. Byl jsem přesvědčen, že jsem jich neměl ani polovinu košíku.
Chtěl jsem jí vyprávět, co jsem v noci všechno viděl, ale babička mi položila prst na ústa, jako by chtěla naznačit, že ví, o čem chci mluvit.
„Některá tajemství jsou kouzelná z toho důvodu, že o nich lidé pramálo vědí,“ řekla mi tehdy a její slova mi znějí v hlavě dodnes. Bylo v nich mnoho pravdy.
Zajímavé také bylo, že jsem onu krásnou paseku, kde jsem tehdy spatřil tančící dívku, už vícekrát v lese nenašel.
Petr (58), Pardubice
Tý brďo, to muselo bejt dobrodružství! Bludné kořeny, tančící duchařina, to nemůže bejt náhoda. Babičky vědí svý…
Přesně takové příběhy jako z pohádky mě vždycky fascinovaly. Ten zážitek s tancující dívkou musel být neskutečně magický!
Ten příběh zní tak kouzelně! Miluju, jak se příroda může stát scénou pro takové magické okamžiky. Trochu mi to připomíná filmový svět!