Mým velkým snem bylo oženit syna a konečně se dočkat vnoučat. Netušila jsem, že se kvůli tomu stanu služkou na plný úvazek!
Svému synovi jsem obětovala úplně všechno. Kariéru i zdraví. Manžel mi vždycky vyčítal, že o něho pečuji až příliš, ale já si nemohla pomoct. Byl chudák pořád nemocný! Nakonec jsem musela dát v práci výpověď a několik let s ním zůstat doma.
Nebylo to lehké, peněz jsme neměli nazbyt. Ale to, že jsem se Jiříkovi mohla věnovat, mělo i svoje výhody. Ve škole se učil i přes časté absence na jedničky. Měl spoustu zájmů, i když byly limitované jeho zdravotním stavem.
Hrál šachy a později se začal zajímat o počítače. Tento koníček se později stal i jeho profesí. Člověk by ani netušil, jak hodně peněz se dá v tomhle oboru vydělat.
Těšila jsem se na vnoučata
Do zaměstnání jsem nastoupila, až když bylo Jiříkovi deset let. Vyrostl z něho hodný a slušný kluk. Po vysoké začal Jiřík pracovat pro jednu firmu a domů se chodil jen vyspat. O nějakém vlastním bydlení neuvažoval.
O tyhle praktické věci se nezajímal. Měl myšlenky jen u těch svých počítačových programů! „Jirko, a co nějaká slečna? Ty bys nechtěl rodinu, dítě a všechno, co k tomu patří?“ ptala jsem se ho snad každý týden, ale on se jen smál.
Prý na takové hlouposti nemá čas! Po nějaké době se ale začal měnit. Koupil si několikery kalhoty a dokonce i takový kašmírový svetr. Každé ráno se pečlivě holil. „Nemá on ženskou?“ zeptal se z ničeho nic můj nemluvný manžel a já na Jirku hned udeřila.
Přiznal se, i když nerad. Prý se bál, abychom mu do jeho vztahu nemluvili! Trochu se mě to dotklo. Vždyť jsem to byla já, kdo mu tolikrát domlouval, aby si někoho našel. Když nám svoji slečnu přivedl ukázat, neznalo naše nadšení mezí.
Snacha se nestarala
Byla moc hezká a milá. Pracovala jako lékařka na pohotovosti a občas jezdila i coby záchranářka do terénu k lidem. Svatba se konala dost narychlo, protože Lidunka čekala dítě. Naše vnouče!
Moc jsem se těšila, jak budu chodit s vnoučátkem na vycházky a jak ho budu občas hlídat, když si budou chtít mladí někam vyjít.
Jenže, všechno bylo jinak. Lidunka vydržela doma jen pár týdnů a hnala se zpátky do práce. Najala chůvu, takovou divnou mladou holku. V nose měla kroužek a v jazyku pecku, kvůli níž šišlala. Pochybovala jsem, že by se o malého Jiříčka uměla postarat!
„Lidunko, já bych mohla jít do předčasného důchodu a pohlídat vám! Navrhovala jsem, ale Lidunka nechtěla ani slyšet.
Kývla, až když přistihla chůvu a nějakým maníkem v objetí, zatímco kočárek s Jiříčkem měla zaparkovaný před domem. Tak jsem se začala starat nejen o Jiříčka, ale i o naše mladé a jejich domácnost. Lidunka totiž na domácí práce nebyla.
Nevařila, neuklízela. Povlečení nechala na postelích klidně měsíc a myčku zapnula, až když v lince nebyl jediný čistý talíř!
Stále jsem posluhovala
Stala se ze mě služka na plný úvazek. Vlastně hůř, protože i služky měly jeden den volna, ale já ne. Protože ani Lidunka neměla žádný den volný. Pořád měla v práci služby. Začala jsem být čím dál víc unavená.
A také otrávená. Manžel mi vytýkal, že na něho nemám čas. Malý Jiříček skoro nespal a pořád jen plakal. A velký Jirka byl chudák přetížený, jak musel doma pomáhat. Měla jsem toho dost a chystala se s Lidunkou promluvit pěkně od plic.
Vždyť ona nic neuměla! Ani se postarat o svoje dítě, natož o domácnost. Takhle to prostě už dál nešlo! Celý den jsem si chystala řeč, jak jí to pěkně od plic vytmavím. Jenže ona vůbec nepřišla domů. Prý onemocněl kolega a musela vzít službu za něho! Naštvalo mě to ještě víc.
Co si myslí? Že budu u nich i v noci? Vždyť já se také potřebuji vyspat. Nakonec jsem zůstala, nedalo mi. Ráno jsem jako bůh pomsty vyhlížela snachu, že si s ní hned u snídaně popovídám.
Všechno jsme si vyříkaly
Přišla, sotva se držela na nohou, jak byla unavená. Bledá, s kruhy pod očima. Sotva dosedla ke stolu a nalila si horký čaj, zazvonil někdo u dveří. Byla to sousedka z vedlejšího bytu.
„Rychle, manžel měl asi infarkt!“ zakřičela a utíkala zpět k sobě. Naše Lidunka se hnala za ní a já také. Přišla jsem, když už se skláněla nad sousedem a dávala mu umělé dýchání. Masírovala mu srdce tak dlouho, dokud ho neoživila.
Byl to zázrak v přímém přenosu! Zastyděla jsem se. Lidunka sice neumí nic z domácích prací, ale zato je výborná lékařka! Když si odpočinula, promluvily jsme si. Pročistily jsme vzduch. Najmula pomocnici a já už se tolik nedřu.
Chyběla mi tolerance a jí zase pochopení pro ostatní. Už to obě víme a vycházíme spolu skvěle!
Jindra P. (66), Tábor