Trochu jsme se se snachou chytly. Ona svoji dceru nutila do panenek, zatímco Eliška si chtěla hrát s autíčky. Snacha mi tvrdila, že to přece není normální. Pak se s tím smířila.

Od mala Elišku fascinovala technika. Když viděla na sídlišti bagr, byla jakou vytržení. „Bude z ní inženýrka,“ říkala jsem. „Ale já nechci, aby byla inženýrka,“ rozčilovala se Mirka. Nebyla s ní kloudná řeč.

Elišku navlékala do princeznovských šatiček, které dostávaly pořád zabrat na pískovišti, jak si Eliška hrála s kluky a jejich náklaďáky.

Objevuje přece svět

Mirka byla z Elišky skoro na prášky. „Nech to dítě, ať si hraje s čím chce,“ nabádala jsem snachu. „Jednou třeba sáhne po té panence. Ona jenom objevuje a zatím je pro ni zajímavější klučičí svět,“ uklidňovala jsem Mirku.

Eliška si stavěla z kostek hrady, malovala nejraději rakety a k Vánocům si přála dálkově ovládaný buldozer.

Syn byl v klidu

Můj syn Pavel je trochu flegmatik. Klučičí hračky ho u Elišky nezarážely. Neřešil to. Dokonce někde vyhrabal své angličáky, aby si mohla hrát. Pořád uklidňoval Mirku, že přece o nic nejde. „Jsi stejný jako tvoje máma!“ končívala Mirka jejich hovory.

Budeme mít kosmonautku

Byla ze své dcery nešťastná, ale nebránila jí, přestala jí nutit ty panenky a zdálo se, že už se smířila. „Bude z ní nejspíš kosmonautka,“ zaslechla jsem snachu, jak si před školkou povídá s jinými matkami.

Nezaslechla jsem v jejím hlasu trochu hrdosti? Jedna z těch maminek říkala, že by Elišce všechny krámy vyhodila a bylo by. „Kdyby si náš kluk hrál s panenkami, seřezala bych ho!“ vypadlo z ní. Mirka se na ni s údivem podívala.

„To mám bít dítě?“ vystřelila. „Vždyť je to naše holka!“ A tahle debatující se společnost se najednou rozešla. Pak si mě teprve snacha všimla, jak stojím opodál. „Slyšela jsi to?“ zeptala se a ještě kroutila hlavou.

„Ona je snad pomatená,“ mávla směrem k jedné z odcházejících matek.

Nic netrvá přece věčně

Přišla škola a najednou se stalo něco, co snachu úplně zaskočilo. Eliška odložila buldozer, angličáky nasypala do krabice a šoupla pod postel. Chtěla mít růžový penál a růžovou tašku s Kitty, kočkou s růžovou mašlí.

Takovou jakou měly přece její kamarádky ze školy. Nastalo nám doma růžové období. Mirka žasla, jak se její dcera mění v princeznu. Měla by být ráda, vždyť se splnil její sen, pomyslela jsem si. Ale ona byla dost v rozpacích.

„Co se to s tou holkou děje?“ ptala se mě a vypadalo to, že si najednou nějak neví rady. Uklidnila jsem ji. „Vždyť jsi chtěla princeznu, tak ji tady máš,“ řekla jsem Mirce. A teprve pak to nějak pochopila. Musela jsem se v duchu smát.

Byl šťastný

Syn to pozoroval se svým vrozeným klidem. „Vidíš, máš, co jsi chtěla,“ přidal se ke mě. Vůbec ho nemrzelo, že jeho angličáci zmizely zase v krabici. Takové věci neřešil. Elišku měl prostě rád takovou, jaká byla v tom momentě.

A protože to je hodná holka, mohl být spokojený. A byl. Stejně jako byl pořád zamilovaný. Teď na něm bylo znát, že ho těší, jak se Mirce ulevilo. Konečně přestala mít o svou dceru strach.

Moderní holka se vyzná

Jenže i ta růžová vlna se převalila. A jestli máte vnučku, která z růžové ještě nevyrostla, nemějte mi to za zlé, když řeknu, že se z Elišky stala normální moderní holka. Z toho růžového období jí zůstal jenom mobil.

Je to zvláštní, ale ona umí se najednou rozhodnout, zabalit staré rekvizity a začít znova. Nevím po kom to ta něše holka má. To já se nemůžu skoro s ničím rozloučit, pořád si říkám, že se to k něčemu může hodit, že něco souvisí s nějakými vzpomínkami.

Tohle Elišku nechává naprosto klidnou. Tu krabici s angličáky asi nevyhodila jenom proto, že byly tátovy. A trochu loudí o nový mobil, protože nechce být za Barbínu. Moderní slečna si přece nebude hrát na princeznu.

Mirka se tomu jenom smála. „Vždyť to je ta naše holka!“

Máme spolu tajemství

Tuhle za mnou Eliška přišla, to už byla opravdu slečna a trochu na mě zamrkala, jakože si chce promluvit mezi čtyřma očima. Vždycky si se mnou ráda povídala, brala mě jako svoji ochránkyni už od časů těch autíček.

To k mámě byla opatrnější, takže jsem věděla všechna její tajemství dřív než její máma. Než mi je prozradila, jako signál, že je to tajné, mrkala. Uklidily jsme se do jejího pokojíčku.

Na jeho stěně vidí plakáty nějakých kluků, pro skupiny, které teď frčí, ale já už je neznám.

Byla zamilovaná

„Babi, já jsem tak zamilovaná,“ vydechla. Pár kluků jsme už předtím probíraly, ale nikdy to nevypadalo tak vážné. „Mámu asi raní mrtvice,“ povzdechla si. „On je o pět let starší.

Myslíš, že to přežije?“ „Když si počká, tak to přežije on i tvoje máma,“ odpověděla jsem.

Mirce jsem to prozradila co nejdřív. Vytřeštila oči. „To ale nejde! Není plnoletá!“ Kývla jsem hlavou. „On si počká a znáš Elišku, tak je vytrvalá.“ Kývla také hlavou a dodala: „Vždyť je to naše holka!“

Barbora T. (72), Kutná Hora