Andreu znám už čtrnáct let. S mým synem Jakubem spolu chodili od osmnácti. Byli spolužáci ze základní školy a dohromady se dali na jednom třídním srazu.
Andrea je moc hodná holka. Zvykla jsem si na ni jako na svou potenciální snachu docela rychle. Ani mi nepřišlo, že by to mělo být jinak. A tak jsem očekávala, že se brzy stanu babičkou. A nepletla jsem se. Když mi bylo padesát, dostala jsem vnučku Klárku jako dárek k narozeninám.
Nechtěli mít papír
S manželem jsme si přáli, aby se mladí rodiče vzali, ještě než se miminko narodí, ale ani jednomu se do toho nechtělo. Nevím, co je to teď za módu. „My žádný papír na to, že se máme rádi, nepotřebujeme,“ říkali nám svorně.
„Třeba k tomu dojde, až se nám Anička narodí,“ chlácholili nás. Řešili spíš otázku bydlení. Syn je vyučený truhlář, chtěl pracovat sám a mít svou vlastní dílnu doma. Zatím byl zaměstnán, ale nevyhovovalo mu to, že nedělá, co se mu líbí.
Chtěl pracovat hlavně s masivním dřevem a ne dokola montovat laminátové kuchyně. Jeho sen byl koupit domek s nějakou stodolou, kde by si mohl zařídit vlastní dílnu a malou kancelář. Andrea byla vždycky spíš domácí typ.
Stačil by jí byt, kde by nebylo moc práce. Neměla vztah k zahradě ani květinám, nepotřebovala se rýt v záhonech a netoužila po nekonečném sekání trávy.
Bylo jí to jedno
Nastala jejich první krize, jak se s tak odlišnými představami sladit na jednu notu. Má Jakub ustoupit od vlastních podnikatelských představ, nebo by měla Andrea následovat svého muže kamkoliv?
Jakub s Andreou procházeli nabídky na prodej domů v jejich okolí a hodně jich viděli i na vlastní oči.
Andrea se k ničemu moc nevyjadřovala. Její stanovisko jsme všichni znali, ale když se jí Jakub ptal, jestli by jí teda nevadilo jít do domu, odvětila vždycky stejně: „Mně je to jedno.“ Vypadalo to tedy, že výběr je čistě na Jakubovi.
Konečně jednou viděli dům, který Jakubovi padl do oka. Sice byl starý a potřeboval alespoň částečnou rekonstrukci, ale měl své kouzlo a hlavně velkou stodolu a malý zděný zahradní domek. Největší krásou byla ovšem zahrada se vzrostlými stromy, záhony i skleníkem.
Okouzlilo to nejen Kubu ale i mě s manželem. Andrea viděla, že Jakub se do domu úplně zamiloval. Musel se jí taky trochu líbit, protože neřekla jen „je mi to jedno“ nebo „nevím“. Vypadlo z ní dokonce, že je to pěkné. Rozjel se tedy odkup domu.
Ničeho se nedotkla
My i Andrey rodiče jsme přispěli část prostředků na koupi domu a zbytek a rekonstrukci si mladí hradili pomocí hypotéky. Než byl dům obyvatelný, bydleli zatím i s Aničkou v bytě Andreiných rodičů.
Kuba po práci spěchal rychle na stavbu a veškerý volný čas trávil tam. Měl k sobě i dva známé dělníky, kteří trávili opravami a přestavbami celý den. Tak to šlo klukům pěkně od ruky a za půl roku od odkupu se mladá rodina mohla stěhovat.
Dům byl odvlhčený, měl novou střechu a okna a celé přízemí bylo přestavěné. Stěhovali se tedy do prostorného 2+1, které čítalo velký obývací pokoj s kuchyňským koutem, malou ložnici a koupelnu s toaletou.
Na přeměnu čekalo ještě podkroví, kde plánovali dva pokoje a koupelnu. Prozatím se ale vešli do přízemí, tak se Jakub mohl pustit do úpravy stodoly na truhlářskou dílnu a zahradního domu na malou kancelář.
Když už ten dům mladí koupili, myslela jsem si, že Andrea trochu změní svůj přístup a bude si chtít svoje nové bydlo zvelebovat a krášlit.
Jenže ona je líná i uklízet, natož aby si zasadila do truhlíků na oknech květiny nebo zalila keřík, který má svěšené listy až k zemi.
Ten kluk se uhoní
Dnes je to už deset let, co jsou majiteli krásného domu. Dodělali fasádu i podkroví. Jakub si dobře vede ve své dílně. Zakázky se mu hrnou nejen od sousedů a lidí z okolí. Jen je veškerá péče o dům i zahradu na Jakubovi a vidím, že sám na to nestačí.
Já se snažím snaše vnuknout nějaký zájem o estetiku a přírodu. Je to ale jako mluvit do dubu. Raději kouká doma na televizi. Vnučka je s ní stále zavřená doma, přestože by mohla běhat po venku.
Když Andree přivezu nějakou kytku, kterou by si mohla dát do zahrádky, ani ji nezasadí. Trávu neposeká. Ani jí to není hloupé. „Já jsem přeci dům se zahradou nechtěla,“ odpoví stroze.
Alena M. (61). Roudnice nad Labem