Poznala jsem, že na světě jsou dobří lidé.

Cestovala jsem tehdy za svou sestrou, která žila na druhém konci republiky. Kufr sbalený už od úterý, lístek v kapse, a v malé staré kabelce se krčily i moje doklady.

Občanský průkaz, legitimace na městskou dopravu a dokonce i starý cestovní pas, který už sice neplatil, ale držela jsem si ho pro vzpomínku.

Byl to pro mě šok!

Vstala jsem před úsvitem. Bylo chladné říjnové ráno a na nádraží byl obvyklý chaos. Já, ponořená do myšlenek na setkání se sestrou, jsem se snažila prodrat davem k nástupišti. Několik hodin ve vlaku uběhlo jako voda.

Sestra už na mě čekala, její široký úsměv mi hned zvedl náladu. Objaly jsme se a já ucítila tu známou, hřejivou jistotu domova. Až po večeři, když jsem sestrám klidně vyprávěla o cestě, přišel ten mrazivý moment.

Sáhla jsem do kabelky pro telefon a pak jsem ztuhla. Mobil, peněženka, klíče – vše tam bylo. Ten malý, hnědý kožený obal na doklady ale zmizel. Zůstala jen prázdná, chladná kůže podšívky.

Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Sestra mě uklidňovala, ale já už viděla jen tu nekonečnou byrokratickou smršť, která mě čekala. Ztráta dokladů v cizím městě, daleko od domova, byla noční můrou.

Ta úleva byla nepopsatelná

Oznámila jsem ztrátu na policii a psychicky se připravovala na dlouhé měsíce čekání na nové doklady. A pak zazvonil telefon. Volal starší pán z menšího města, kterým vlak projížděl. Našel prý na sedadle vagonu mé doklady.

Poctivě je odevzdal na místní stanici a našel tam i číslo, které jsem tam na papírek napsala jako kontaktní. Ten pocit úlevy byl neskutečný. Cítila jsem se, jako by mi někdo vrátil zpět kus mého života.

Dokladová taštička dorazila poštou za dva dny, neporušená, se všemi kartičkami a starým pasem. Od té doby mám doklady vždy pod pečlivým dohledem.

A ten starý pas, i když už je rozpadlý, si stále hýčkám. Je to pro mě připomínka, že i když se ztratíme, vždy se najde cesta zpět, často díky laskavosti úplně cizích lidí.

Dana K. (56), Přerov