Jsou nařčení, proti kterým se dá jen těžko bránit, když jejich původce už nežije.

Rozvedla jsem se kvůli nevěře manžela a v pětatřiceti se zařekla, že už se nikdy vdávat nebudu. Nebránila jsem se však dalším vztahům.

Miloš mi připadal jako celkem vhodný partner. Začali jsme spolu dokonce žít. Bohužel mi nedošlo, že není psychicky úplně v pořádku.

Docházelo mi to postupně

Jeho labilní povahu jsem omylem považovala za zvýšenou citlivost. Byla jsem ráda, že jsem si za partnera našla romantika, což už se dnes moc nenosí. Psal mi dokonce básničky, nosil mi květiny a na začátku se ke mně choval, jako bych byla nějaký poklad.

V takových situacích člověk moc nepřemýšlí o tom, že by se za podobným chováním mohlo skrývat něco jiného než velká láska. O skutečné Milošově povaze jsem se začala přesvědčovat až postupně.

Docházelo mi, že jeho citlivost je vlastně přecitlivělost a jeho romantické sklony jsou slabostí.Poté, co se demonstrativně pokusil o sebevraždu a chtěl se dokonce věšet před mojí dcerou, jsem definitivně pochopila, jak jsem se ve svém původním odhadu spletla.

Nechtěla jsem se hned rozcházet, proto jsem na přítele naléhala, aby navštívil psychiatra a nějak se léčil. Mělo to za následek další jeho výstupy.

Obviňoval mě, že ho mám za blázna a dodával, že blázen asi je, protože mě má opravdu rád. Snažil se manipulovat mými city jako malé dítě. Často jsem tak měla pocit, že kromě dospívající dcery se musím starat o dalšího potomka.

Odstěhoval se s křikem

Nic se bohužel neměnilo, problémy se časem stupňovaly a já čím dál vážněji uvažovala o rozchodu. Bylo mi jasné, že se mi to těžko bude vysvětlovat našim známým. Pro ně byl Miloš extrémně hodný člověk.

Tušila jsem, že za ukončením vztahu budou nejspíš hledat moji nevěru. Skutečné peklo jsem ale zažila od přítele. Jakmile jsem Milošovi řekla, že chci náš vztah ukončit, začal vyvádět: prosil mě, přemlouval i vyhrožoval.

Mně bylo ovšem jasné, že jakákoliv náprava by stejně zase brzy vedla k původnímu stavu. Skončilo to tedy tak, že se Miloš odstěhoval s velkým prásknutím dveřmi a křikem, že už mě nikdy nechce vidět. Zmizel zkrátka z našeho života. Cítila jsem úlevu.

Mojí dceři Miloš také nijak nescházel, stýkala se raději se svým otcem, který využíval právo dané rozvodovým soudem. Myslela jsem si, že ta dlouhá a bolestná epizoda se je pryč. Bohužel jsem se strašně mýlila!

Těžko se to vysvětlovalo

Rok poté u nás jednou zazvonil cizí člověk. Napadlo mě, že nejspíš přijel za Milošem a tak jsem hned začala vysvětlovat, že přítel už se mnou nebydlí. Vyšlo však najevo, že je to kriminalista.

Sdělil mi, že Miloš před týdnem spáchal sebevraždu a on vyšetřuje jeho smrt. Dal mi přečíst dopis na rozloučenou. V něm mě bývalý přítel obviňoval z kroku, který udělal. Zatmělo se mi před očima a nemohla jsem skoro dýchat.

Bylo to však ještě horší, než jsem si myslela. Miloš totiž stejný dopis poslal i všem našim známým. Najednou jsem v očích přátel a kolegů byla tím, kdo zavinil něčí smrt! Proplakala jsem několik nocí a snažila jsem se najít odpověď a míru své viny.

Jediný, kdo byl na mojí straně, byla dcera, která zažila osobně Milošovy výstupy. Na pohřeb bývalého partnera jsem samozřejmě nešla, k tomu jsem neměla sílu – a právě to mi pak lidé stejně vyčítali!

Celý další rok jsem se s tou situací vypořádávala. Neměla jsem ani komu se svěřit. Nový vztah jsem se navázat bála, všichni by si na dalšího přítele ukazovali jako na nepřímého spoluviníka.

Teď, po mnoha letech, mám dalšího partnera, který o všem ví. Stínu, který na mě svojí smrtí vrhl Miloš, se v očích některých lidí stejně asi nikdy nezbavím!

Eva L., (57), Praha