Když u nás poprvé zazvonili exekutoři, byl to pro mě obrovský šok. Do té doby jsem totiž vůbec neměla tušení, že můj manžel Jiří žije dvojí život.

Doma se tvářil jako starostlivý manžel a milující dědeček, a přitom si z našeho společného účtu vydržoval mladou přítelkyni. A když mu došly peníze, začal si půjčovat. Nejprve v bance, později i u lichvářů. Ptáte se, jak je možné, že jsem na to nepřišla dřív?

Jiří se vždy staral o rodinné finance a já nikdy neměla důvod mu nevěřit. Najednou jsem ale měla v bytě dva cizí muže, kteří nám oblepovali nábytek exekutorskými páskami.

Musela jsem si hledat podnájem

Je jasné, že po téhle události následoval rychlý rozvod a já se na čas odstěhovala ke své staré mamince. Nějaký čas jsem si lízala rány, ale pak jsem se přece jen musela rozhodnout, co si počnu se svým životem.

Náš veškerý rodinný majetek padl na splacení dluhů a to jsme ještě mohli mluvit o velkém štěstí, že jsme nepřišli o chatu u Sázavy. Nechala jsem v ní Jiřího bydlet a sama si hledala podnájem v okresním městě.

Nebylo to vůbec jednoduché, protože jsem musela obracet každou korunu, ale nakonec jsem se přece jen mohla stěhovat do maličké garsonky.

Byl to jen pokoj s kuchyňským koutem a koupelnou, ale pro mě to byl najednou hotový ráj. Mezi těmi téměř čtyřmi holými stěnami jsem se cítila v bezpečí.

Teď už stačilo dokoupit pár drobností a trochu si ten byteček zařídit. Z každé výplaty jsem si pořídila nějakou malou radost, třeba malovaný porcelánový hrneček nebo hezké polštářky na sedačku.

Zahodil celou naši budoucnost

Teprve v tu chvíli jsem měla pocit, že začínám znovu. Sice s prázdnými kapsami, ale byla jsem konečně volná.

Ve dne jsem tvrdě pracovala, dokonce jsem si našla víkendovou brigádu, abych si mohla každý měsíc odložit stranou alespoň malou částku na horší časy. V noci mi ale stále bylo smutno, a tak jsem často brečela do polštáře.

Pořád jsem se ptala sama sebe, jak mi to Jiří mohl udělat. Vždyť jsme si tolik let spokojeně žili, vychovali jsme skvělé děti a nyní se mohli radovat z báječných vnoučat. On ale tohle vše zahodil kvůli zlatokopce, které šlo jen a jen o peníze.

Znovu přeskočila jiskra

Naštěstí nic netrvá věčně, ani smutek nad nečekanou nevěrou. Jednoho dne jsem se zkrátka rozhodla, že slz už bylo dost, a začala se znovu radovat ze života. O dva roky později jsem pak v autobuse potkala Ivana, s kterým jsem ještě na střední randila.

Znovu mezi námi přeskočila jiskra, a protože byl Ivan už řadu let vdovcem, zase jsme to dali dohromady. Od té chvíle uplynulo už pět let a my jsme spolu pořád šťastní. Věřím proto, že tomu tak bude i nadále.

Johana H., 54 let, Kroměříž