O své sestře jsem se dozvěděla ve čtyřiceti letech. Od té doby jsem ji nepřestávala hledat. Ta touha poznat někoho tak blízkého a zároveň mi vzdáleného, byla obrovská.

Na ranvej pražského letiště právě dosedlo letadlo z Londýna. Byla jsem celá nedočkavá, ale ještě jsem musela nějakou chvíli vydržet. Nakonec trvalo to třiapadesát let, co jsme se neviděli. Tak těch pár minut už se to nezblázní.

Uklidňovala jsem se. Pak se přede mnou objevila elegantně oblečená dáma s cestovním kufrem. Podlomila se mi kolena. Dívala jsem se sama na sebe.

Matka mě nechtěla

Když jsme se já a moje sestra Heda měly narodit, naše biologická matka už prý byla rozhodnutá, že nás nechce. Nic moc o tom vlastně nevím. Svou matku jsem nikdy nepoznala. Dala mě prostě ještě v porodnici k adopci. Ocitla jsem se tedy jako mimino v cizí rodině.

Hezké dětství

Musím ale přiznat, že na adoptivní rodiče jsem měla štěstí. Hlavně na maminku. Táta už takový hodný nebyl. Možná mě zpočátku hýčkal stejně jako matka. Ale když se narodil můj mladší nevlastní bratr, byl s jeho láskou ke mně konec.

Všechnu totiž věnoval svému synovi. Začala jsem tím velice trpět. Cítila jsem se v rodině nějak nepatřičně. A to jsem tehdy ještě vůbec nevěděla, že jsem adoptovaná.

Našla jsem důkaz

Jednou ve škole jsem uslyšela na svou adresu dost zlou poznámku. Běžela jsem s pláčem domů. Tehdy mi maminka ale pravdu neřekla. Bohužel nenašla tu odvahu a já začala pátrat sama. Měla jsem štěstí a našla nějaké papíry, jasný důkaz o mé adopci.

Pak už museli rodiče s pravdou ven. Bylo mi dvanáct a chvíli mi trvalo, než jsem se s nečekanou pravdou srovnala. Velkou oporou mi zůstala má adoptivní matka, kterou dodnes považuji za svou maminku jedinou. Tu pravou, biologickou jsem tehdy ani poznat nechtěla.

Naprostá náhoda

Poznat osobně jsem ji sice nechtěla, ale něco se o své původní rodině jsem vědět potřebovala. Dlouho jsem nenacházela žádnou stopu. Nakonec se na mě štěstí přece jen usmálo. Byla jsem už dávno dospělá, vdaná a právě jsem oslavila čtyřicáté narozeniny.

Tehdy jsem zjistila, že existuje Heda. Moje jednovaječné dvojče. Také byla dána k adopci a vypátrat jí, byl nadlidský výkon. Jako by se po ní zem slehla. Jenže já ji chtěla poznat za každou cenu.

Zdlouhavé pátrání

Nelitovala jsem peněz ani času. Obrátila jsem se na všechny potřebné instituce a také sama jsem hledala. Stopa za mnou sestrou Hedou vedla do ciziny. Ukázalo se, že i s adoptivními rodiči emigrovala do Anglie.

Pátrání trvalo dvanáct let, než přišel úspěch. Objevila jsem svou sestru Hedu. Nevěřícně jsme na sebe hleděli přes skype. Na obou monitorech našich počítačů byly totiž naprosto totožné tváře. Podobaly jsme se jedna druhé tak neskutečně. Každý, kdo to uviděl byl v šoku.

Úžasné setkání

Heda se ihned rozhodla, že za mnou přijede. Doprovázela ji její adoptivní matka. Stará, bělovlasá a milá paní. Moje maminka se tohoto setkání už bohužel nedožila. Zemřela před půl rokem. Ale ještě se mi stačila omluvit za to, že si nás tehdy neadoptovala obě.

Nechtěl to prý její manžel. Byly jsme dvě holky a on ještě toužil po synovi. Děvče mu stačilo jen jedno. A i to po čase zavrhl, když se mu narodil syn. S Hedou jsme nyní neustále v kontaktu. Ukazuje se, že kouzlo jednovaječných dvojčat funguje i na dálku.

Jsme si tak strašně podobné nejen vzhledem, ale i povahou. Snažíme se dohnat do půlstoletí bez sebe a užíváme si každou chvilku.

Magdaléna L. (53), Broumov