Milovala jsem ho, ale připravil mi nečekané překvapení.

V 80. letech minulého století byla taneční zábava jednou z mála šancí, jak uniknout nudnému životu ve střediskové obci. Nedaleko byla i vojenská posádka a mladíci v uniformách takové zábavy samozřejmě navštěvovali.

Jeden z nich se mi zalíbil. Jmenoval se Zdeněk, byl to hezký vysoký blonďák. Když pro mě přišel, jestli s ním půjdu na parket, rozbušilo se mi srdce a samozřejmě jsem souhlasila.

Jela jsem s ním do Prahy

Začala jsem se Zdeňkem chodit. Kamarádky mě varovaly, že mě po vojně nechá a ani doma moje nová známost nebudila nadšení. Já jsem si ale nikdy nenechala do ničeho mluvit. Scházeli jsme se, když měl můj přítel vycházku. Když pak odjížděl na dovolenku, navrhl, abych jela do Prahy s ním.

Byla jsem už plnoletá, takže jsem se nemusela doma dovolovat, přesto mi matka řekla, že by ráda Zdeňka poznala osobně. Tomu se na návštěvu moc nechtělo, ale pak prohlásil, že by mi snesl třeba modré z nebe.

Návštěva proběhla lépe, než jsem čekala. V Praze jsem byla se Zdeňkem pět dnů a ujistila jsem se ve svých pocitech. Kdyby mi býval navrhl, ať si ho vezmu, udělala bych to okamžitě.

Víkend, který přinesl šok

Domluvili jsme se, že po skončení vojny za mnou bude Zdeněk jezdit jednou za dva týdny na víkend. Všechno probíhalo hezky a nadějně, mrzelo mě jen to, že jeho rodiče ke mně byli dost odtažití. Potom se změnil i sám Zdeněk. Nevěděla jsem, co se děje, a vše mi došlo, až když se to stalo.

Přítel nepřijel na víkend a nebyl nijak k dosažení. Bála jsem se, že se mu něco stalo. V pondělí jsem zavolala do podniku, kde pracoval, ale tam mi řekli, že má dovolenou.

Pak přišel šokující dopis, ve kterém mi Zdeněk oznamoval, že odjel s rodiči na zájezd do Francie a že už se zpátky nevrátí.

Omlouval se mi a psal, že by si přál být se mnou a že se mu to snad jednou podaří. Proplakala jsem několik nocí a půl roku se ze všeho vzpamatovávala. Rok nato jsem se provdala.

Nebyl to sňatek z lásky, i když mu předcházelo delší chození. Byli jsme s Michalem spíš kamarádi. O tom, co se mi přihodilo se Zdeňkem, se dozvěděl až časem, ale nepřikládal tomu důležitost.

Za celých dvanáct let manželství jsem s ním ale neprožila tolik, co se svojí velkou láskou během mnohem kratší doby.

Nečekaná návštěva

Ze začátku jsem byla v tom vztahu alespoň spokojená, když už ne šťastná. Narodila se nám nejprve jedna dcerka, potom druhá a v kolotoči domácích prací a péče o děti čas rychle utíkal.

Po Zdeňkovi se mi stále stýskalo, třebaže jsem se vzdala myšlenky, že ho ještě někdy uvidím.

Naději do srdce mi vlil listopad 1989. Tehdy jsem počítala s tím, že se Zdeněk vrátí, třeba jen na návštěvu. Nedal však o sobě ani vědět.  S Michalem jsem se později rozvedla poté, co jsem mu neodpustila nevěru s kolegyní. Nehledala jsem nový vztah.

Jednoho jarního dne roku 2004 jsem šla z nákupu, když vedle mě zastavilo náhle velké auto a řidič mě oslovil mým jménem. Okamžitě jsem poznala Zdeňka.

Ta strašná spousta let, po které jsme se neviděli, samozřejmě změnila jeho tvář, ale pořád to byl krásný chlap.

Nastoupila jsem k němu a dovezl mě domů. Vyprávěl o svém životě, o tom, jak skončil v Kanadě, kde se oženil, ale po letech se rozvedl jako já. Přiznal, že už se jednou vrátil, aby mě viděl. Spatřil mě však s manželem a dětmi a nechtěl zasahovat do mého života.

Pozvala jsem Zdeňka dál a představila ho dcerám jako dávného kamaráda z mládí. Zůstal na večeři a pak odjel do hotelu, kde byl ubytovaný. Starší dcera se mě zeptala, proč jsem si radši nevzala někoho takového.

Odpověděla jsem, že mi slíbil modré z nebe, ale nakonec ho nepřinesl. Možná čekáte happy end, ale Zdeněk se vrátil za oceán a jen si občas napíšeme. Jsme už oba staří, ale vzpomínky jsou stále živé.

Eva Z. (66), Vysočina