Ztrácet postupně zrak, je velice zlý osud. Těžko se s tím člověk smiřuje, ale přesto existují chvíle, kdy najde i v té situaci světlý bod. A tím je moje Adélka.

Moje krásná fenečka zlatého retrívra opatrně našlapuje po nerovném chodníku. Jdu za ní a snažím se nikde neklopýtnout. Už téměř nevidím, spíš jen tak hru stínů těsně přede mnou. Ale s Adélkou to už zvládáme docela dobře. Stále si ale obě ještě zvykáme.

Byl to šok

Před čtyřmi roky jsem při autonehodě utrpělo úraz hlavy a došlo k poškození očí a jejich nervů. Neoslepla jsem hned, ale prognóza byla jasná. Dříve nebo později oslepnu a není možnost, jak mi zrak zachránit.

Neuměla jsem si nejprve něco takového představit. Vždyť jsem měla vždy dobré oči. Dokonce ani téměř v padesátce jsem nepotřebovala žádné brýle na dálku či na čtení.

Pomalu jsem se smiřovala

Po tom, co se mi podařilo zvládnout prvotní šok, jsem se snažila na myšlenku, že nic neuvidím zvykat. Zavřela jsem oči a zkoušela se pohybovat po bytě. Samozřejmě jsem všude narážela a shazovala různé předměty.

Ale s manželem jsme začali, podle rad odborníků, sháněk různé pomůcky do kuchyně, k počítači, abych mohla být i bez zraku jednou zcela soběstačná. Učila jsem se brailovo písmo. Manžel mě ohromně povzbuzoval. Ale slábnoucí zrak mě srážel znovu a znovu na kolena.

Bála jsem se venku

Doma jsem se s mužovou podporou a různými udělátky pro slepce, cítila bezpečně. Vyjít sama na ulici jen s bílou hůlkou jsem se ale bála. Musela jsem to však zvládnout. Manžel mě nemůže vždy doprovázet.

A takk nám domů přišla Adélka. Vodící vycvičený pejsek. S ním si teď trénujeme trasy. Do nové práce, do obchodu, na stanici autobusu. Už nebude trvat dlouho, a já neuvidím ani ty stíny. Ale mám muže a Adélku. Už se ničeho nebojím.

Veronika S. (48), Brandýs nad Labem