Netvrdím, že jsem se chovala vždycky správně. A netvrdím ani, že jsem si nezasloužila lekci. Trest, který jsem ale dostala, byl krutý až příliš.

Stydím se za to, jak bezcitná a hloupá jsem bývala. Mrzí mě, kolik utrpení a bolesti jsem lidem kolem sebe způsobila. Je jen smutné, že jsem si to uvědomila, až když jsem o všechno přišla.

Nedávala jsem pozor

Ten osudný den jsem se vracela z práce domů, prohlížela si výlohy a nekoukala na cestu. Nechtěně, ale velmi hrubě, jsem narazila do starší ženy. Byla celá špinavá, měla potrhané oblečení, obličej samou jizvu a podivně kalné oči. Byla slepá.

Ani mě nenapadlo se jí zeptat, jestli je v pořádku. Představa, že bych na ni měla sahat, pro mě byla odporná. Nechala jsem ji tam a odcházela jsem se slovy, ať příště radši vůbec neleze na ulici. Druhý den jsem ji potkala na stejném místě znovu.

V rukou držela velkou skleněnou kouli a něco mumlala. Kopla jsem do kelímku s mincemi, který měla před sebou, a sykla jsem na ni, ať zmizí.

Pád do temnoty

Zvedla hlavu a pohlédla na mě. Na její slova nikdy nezapomenu. „Slunce se od tebe odvrátí a temnota srdce pohltí i tvou mysl,“ řekla tiše. Přesně rok po té mě brutálně napadli v parku. Utrpěla jsem těžké zranění hlavy.

Později v nemocnici mi sdělili, že došlo k nenávratnému poškození očních nervů. Že už nikdy nic neuvidím. Můj svět upadl do temnoty. Do té, která mi sídlila v srdci a v níž jsem nyní navěky uvězněna.

Irena S. (59), Kroměříž