Říká se, že co dáš, to se ti vrátí. Já jsem za svoji zlomyslnost zaplatila vysokou cenu. Kdoví, třeba bude můj příběh pro někoho poučením, proto jsem požádala jednu známou, aby ho za mě napsala.

Netvrdím, že jsem se chovala vždycky správně. Pravdou je, že jako dítě a dospívající dívka jsem byla opravdu podlá.

Ve škole jsem při písemkách podváděla, domácí úkoly jsem opisovala od spolužáků, a když došlo, jak se říká, na lámání chleba, svalovala jsem vinu na druhé.

Byla jsem na ostatní zlá

Abych si zachránila vlastní kůži, klidně jsem vrazila nůž do zad i své nejlepší kamarádce, a pak jsem jí lhala do očí, že jsem to já nebyla. Dnes se za to, jak bezcitná, zlá a hloupá jsem bývala, opravdu stydím.

Mrzí mě, kolik utrpení a bolesti jsem lidem kolem sebe způsobila. Smutné však je, že jsem si to uvědomila, až když jsem o všechno přišla.

Nechala jsem ji tam

Den, kdy k tomu všemu došlo, začal jako každý jiný. Ráno jsem vstala, oblékla se a jela jako vždycky do práce.

Tam jsem si odseděla rovných osm hodin u počítače, pípla jsem si kartou při odchodu, a při zpáteční cestě domů jsem si řekla, že se podívám ještě ve městě po nějakém dárku pro matku, která měla za pár dní narozeniny.

Prohlížela jsem si výlohy a přitom jsem nedávala pozor na cestu. Nechtěně, ale velmi hrubě, jsem vrazila do starší ženy. Byla celá špinavá, na sobě měla potrhané volné oblečení. Když jsem se na ni podívala, zalapala jsem po dechu.

Obličej měla samou jizvu a její oči byly podivně zakalené. Došlo mi, že bude nejspíš slepá. Ani mě nenapadlo, abych se jí zeptala, zda je v pořádku nebo jestli nepotřebuje pomoc. Při představě, že bych se jí měla dotknout, jsem se zatřásla odporem.

Tak jsem ji tam nechala a odešla jsem se slovy, ať příště radši vůbec neleze na ulici.

Seslala na mě kletbu

Druhý den jsem tu slepou ubožačku potkala znovu, jen ne na ulici, ale v nedalekém parku. V rukou držela velkou skleněnou kouli a něco mumlala.

Když jsem jí míjela, tak nevím, co mě to popadlo, ale kopla jsem do kelímku s mincemi, který měla před sebou, a sykla jsem na ni, ať zmizí.

Zvedla hlavu a zabodla do mě ty své zakalené oči. Po zádech mi přeběhl mráz. Vzápětí žena pronesla slova, na která nikdy nezapomenu. „Slunce se od tebe odvrátí a temnota srdce tě celou pohltí,“ procedila mezi zuby sípavým hlasem.

Už jen temno

Přesně šest měsíců poté mě brutálně napadli na ulici. Utrpěla jsem těžké zranění hlavy. Později v nemocnici mi sdělili, že došlo k nenávratnému poškození očních nervů a že je velice pravděpodobné, že už nikdy neuvidím.

Můj svět upadl do temnoty. Do té, která mi po celý život sídlila v srdci…

Vanda H. (51), střední Čechy