Nedávno jsem se dočetla o bájné bytosti, která žije v mezerách nábytku. Celým tělem mi proběhl mráz a naskočila husí kůže. Já ho u nás doma opravdu spatřila!

Dálný východ mě vždycky přitahoval. Jednou jsem listovala starými asijskými legendami, když v tom mě jedna zaujala. Moje oči doslova nemohly přestat číst. Po každém dalším slově jsem lapala po dechu a srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

Ten příběh praví o duchovi dívky, která žije v domovech. Ukrývá se v mezerách a dírách, mezi šuplíky, mezi nábytkem. Je všude s námi. Když jí smrtelník zahlédne, v žádném případě se jí nesmí podívat do očí. Jinak prý stáhne pozorovatele s sebou do škvíry. Proto se nesmí, jak lidé v orientu věří, koukat v nábytku do různých mezer.

Zmizela pod stolem

Když jsem byla v pubertě, častokrát jsem hlídala svého mladšího bráchu. Rodiče měli různé pracovní schůzky nebo dokonce odjížděli na služební cesty. Naštěstí jsme s bráchou vycházeli dobře. Byly to velmi klidné večery bez rodičů.

Co víc si jen mohou dva dospívající puberťáci přát. Nikdo po nás nic nechtěl, byt jsme měli celý jen pro sebe. Jeden takový večer rodiče opět odjeli a my jsme byli doma sami. S bráchou jsme hráli karty a nebo jsme jen tak kecali.

Při jedné takové konverzaci jsme se dostali na téma duchové. Můj bratr se zničeho nic zarazil. Rozhlédl se nervózně kolem sebe a šeptem mi řekl ,,Víš ségra, on tu s námi někdo bydlí. Myslela jsem si, že mě chce jen tak postrašit.

Jenže on pokračoval ,,Viděl jsem tuhle něčí ruku,,jak pomalu sklouzává za tamtím stolem.

Byla taková mrtvolná.

“ Někdo s námi je! Řekl to tak, že mi zamrazilo. Chvíli jsem doufala, že vybuchne smíchy s tím, že to je sranda. On však dál mlčel a díval se upřeně na místo, kde ruku údajně viděl. Byla jsem z toho vystrašená.

Nechtěla jsem však na sobě dát znát strach, tak jsem to na oko přešla mávnutím ruky. Uběhlo pět let a já na tuhle myšlenku zapomněla. Bratr odjel do Prahy na kolej a já zůstávala v domě sama. Rodiče dál cestovali, a tak se v tomto směru nic nezměnilo.

Jednoho večera jsem doma poslouchala písničky a četla si. Najednou se zvláštně ochladilo. Zbystřila jsem a ztlumila hudbu. Mé oči najednou spatřili slepou skvrnou stín u skříně. Otočila jsem se a spatřila dvě ruce, křečově zaryté do nábytku.

Někdo stál za skříní!

Nemohla jsem spát Vyskočila a utíkala pryč z místnosti. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla je. S bušícím srdcem jsem čekala, co bude. Vezme někdo za kliku? Dívá se ta bytost snad klíčovou dírkou? Nemůže ke mně prolézt? Nebyla jsem schopná se pohnout.

Klika od dveří se naštěstí nepohnula. Jen jsem slyšela tiché, sotva slyšitelné ťukání. Pak ten zvuk ustal. Nemohla jsem se dočkat, až naši přijedou. Je tomu už tři roky, a já to vidím živě před sebou. Ty nehty a prsty v křeči, jak objímají skříň.

Vím, že někde v bytě ta bytost je a čeká, až jí zase uvidím. Z nějaké škvíry mě pozoruje. Cítím její přítomnost. Dodnes se budím a děsím se představou, kdy tuhle bytost opět zase spatřím.

Klára (45), Český Krumlov .