Na zahraniční cestě jsem prožila příhodu, která nemá přirozené vysvětlení.

Vždycky jsem byla náruživou cestovatelkou, na rozdíl od svého manžela. Musela jsem se přizpůsobit jeho zájmům. O to více jsem ale pak po rozvodu dala volný průchod svému koníčku.

Chtěla jsem si vynahradit všechno, co jsem do té doby v oblasti cestování nestačila prožít.

Po Evropě jsem jezdila autem. Měla jsem dobrou kamarádku Magdu, která vždy ráda putovala se mnou. Takhle jsme měly před lety v plánu procestovat i Maďarsko a Rumunsko.

Nebály jsme se, cestovatelských zkušeností jsme měly dost. Jenže na poslední chvíli Magda onemocněla. Váhala jsem, jestli mám vyrazit sama. Nakonec jsem se rozhodla to risknout.

Nejprve bylo vše bez problémů

Věřila jsem, že se mi nic nemůže stát, i když mě různí lidé od cesty autem zejména do rumunského vnitrozemí odrazovali. Byla jsem i tak trochu technický typ, takže bych si s případnou poruchou auta do jisté míry dokázala poradit.

Neměla jsem tušení, že technické schopnosti mi nepomohou v pochopení toho, co během krátké chvilky na vlastní oči uvidím. Jela jsem podle plánu, který jsme si předtím s Magdou sestavily. V Maďarsku bylo vše v pohodě, prohlédla jsem si Budapešť, zajela k Balatonu.

Pak jsem pokračovala do Rumunska, kde mě zajímaly hlavně Transylvánské Alpy. Chtěla jsem dojet až k Černému moři. Ani v Rumunsku jsem se nesetkávala s nějakými vážnými potížemi.

Lidé byli milí, silnice v trochu horším stavu, ale já jsem jezdila klidně a pomalu.

Zmizelo v jediné vteřině!

Druhý den po překročení hranic jsem měla namířeno do Brašova. Jela jsem podle mapy po jedné vedlejší silnici, kde jsem příliš mnoho aut nepotkávala. Na jednom úzkém místě jsem dojela vůz nějakého staršího typu, ani jsem nepoznala značku.

Jednalo se o úsek, kde byla spousta zatáček a mírné stoupání. Nedalo se tam moc předjíždět. Auto jelo pomalu, ale já se před něj chtěla dostat až na nějakém rovnějším úseku. V klidu jsem tak jela v určitém odstupu. V tom se to stalo.

Oslnilo mě nějaké prudké světlo, já intuitivně zastavila – ale když jsem se po pár vteřinách podívala před sebe, ten starý vůz tam už nebyl! Ohromeně jsem na tu změnu koukala a nevěděla, co si mám myslet. Jen tak přece to auto zmizet nemohlo… a přece se to stalo.

Mojí první myšlenkou bylo, že sjelo z krajnice pod silnici, ale ani nikde kolem se to auto nenacházelo. Nebyla jsem chvíli schopna pokračovat v jízdě. Za chvilku za mnou zastavilo jiné auto, vystoupil z něho místní muž a chtěl vědět, jestli jsem v pořádku.

Posunky jsem ho ujistila, že se mi jen udělalo trochu špatně a mohu pokračovat dál. I kdybych ovládala jeho řeč, těžko bych mu vysvětlovala, čeho jsem právě byla svědkem.

Vysvětlení dodnes neznám

Rumunský řidič pak pokračoval v cestě, já až za delší chvíli. Rozmýšlela jsem se, jestli mám to, co jsem viděla, nahlásit místní policii. Sama jsem si ale v duchu odpovídala, že by se mi v nejlepším případě vysmáli.

Ten zážitek ovlivnil i moji cestu, už jsem nechtěla dál pokračovat a během dvou dnů jsem se vrátila domů. O zmizení auta jsem řekla jen Magdě, protože jsem věděla, že mi bude věřit. Přišly jsme na několik vysvětlení z oblasti nadpřirozených sil.

Mohlo se jednat o časovou smyčku, kdy se v našem světě ocitlo auto z jiné doby – opravdu bylo staré. Třeba to bylo jen fantomové auto jako přízrak po nějaké dávné nehodě.

Magda dodala, že jsem třeba měla halucinace z vyčerpání, ale já bezpečně vím, že v danou chvíli jsem měla mysl naprosto jasnou mysl.

Eva L., (56), Brno