Na minulosti, která nás dostihne, je nejhorší, že už se nedá změnit.

Do té kavárny jsem zašla vlastně jen náhodou. Měla jsem za sebou procházku jarní Prahou, kterou jsem si vždy dopřávala při návštěvě našeho hlavního města. Seděla jsem u stolku s výhledem na ulici, když se moje oči střetly s očima muže, který procházel kolem.

Zahlédl mě za sklem

Ten muž mi byl povědomý. Uvědomila jsem si, že i já jemu – podle toho, že se vrátil k výloze kavárny, zkoumavě se na ně podíval a pak vešel dovnitř. Jakmile zamířil k mému stolu, poznala jsem ho a rozbušilo se mi srdce.

Byl to Karel, muž, kterého jsem v mládí měla ráda. Neviděla jsem ho ale přes třicet let! Stejně jako se čas podepsal na mě, zapracoval i na něm. Nesměle se zeptal, jestli jsem to skutečně já.

Jakmile jsme se oba ujistili, že jsme se nespletli, usmáli jsme se na sebe. Karel si přisedl. Viděla jsem, že je celý rozechvělý jako já. Nebylo divu, to co jsme spolu kdysi prožili, bylo silné a neopakovatelné. Po chvíli rozpačitého rozhovoru jsme na to začali vzpomínat.

Nechtěli jsme ustoupit

Náš vztah tehdy trval necelý rok a zdálo se, že dospěje ke svatbě. Bohužel jsme se dostali do sporu v tom, kde budeme jako manželé bydlet. Karel chtěl jít do Prahy, já odmítala. Nedokázali jsme tenhle rozpor překonat a tak jsme se rozešli.

Já jsem se pak do dvou let vdala, měla dvě děti, rozvedla se, a znovu se vdala. Ani v jednom manželství jsem ale nikdy nebyla šťastná. Takhle jsem to nyní Karlovi vylíčila. Smutně jsem poslouchala, že on na tom byl podobně.

Rovněž se dvakrát oženil, ale odešel nakonec i z druhého manželství. Často prý na mě myslel a litoval, že tehdy neustoupil. Já jsem mu za sebe musela říct to samé. Vím, že s nikým jiným bych si v životě tak nerozuměla jako s ním.

Na to už je ale pozdě, jak jsme oba pochopili a uznali. Vyměnili jsme si sice čísla na mobil a mailové adresy, ale od té doby ani jeden z nás nenašel sílu se druhému ozvat. Víme, že na některé věci v životě je už pozdě!

Petra A. (54), Písek