Ani to, co považujeme za něčí hloupý vtip, není radno podceňovat. Zvlášť když jde o život!

Moje sestřenice Alena patřila k lidem, kterým stačí málo k tomu, aby zpanikařili. Často se stávalo, že mi volala poté, co se dívala v televizi na zprávy – a ptala se mě, jestli bude válka.

Byla také dost velký hypochondr, v každé změně zdravotního stavu hned viděla něco tragického jako třeba první příznaky rakoviny. Měla jsem s Alenou trpělivost. Patřím k lidem, které jen tak něco nerozhází a ona to věděla, takže u mě vždycky hledala jistotu.

Stalo se prý něco strašného

Zvykla jsem si na to, že mi Alena často telefonuje nebo píše maily. Přesto mě jednoho dne hodně překvapilo, co mi sdělila. Nejprve mluvila neurčitě, že prý se stalo něco strašného a nepochopitelného. Nechtěla být konkrétní – prý že mi to radši ukáže osobně.

Protože bydlela na druhém konci Prahy, moc se mi za ní jet nechtělo, takže jsem raději naléhala, ať alespoň naznačí, čeho se její obavy týkají tentokrát. Alena mi řekla, že jí někdo chce zabít.

Nechtěla jsem to brát na lehkou váhu, takže jsem sestřenici slíbila, že se u ní zastavím. V té době žila sama, rozvedená byla už řadu let a s přítelem se nedávno rozešla. Dceru měla dospělou, studovala na univerzitě v Olomouci. Bylo mi jasné, že na psychické a citové stavy Aleny má vliv i její osamělost.

Zmocnila se jí hrůza

Když jsem k sestřenici přijela, beze slova mi vložila do ruky obálku. Byl to normální dopis, který přišel poštou, měl pražské razítko. Adresa byla napsaná na počítači.

Vytáhla jsem z obálky papír, rozložila ho a zarazila se.

Jednalo se o parte. Tím, kdo měl zemřít, byla právě Alena! A datum její smrti bylo za několik měsíců. Nejprve mě to také trochu vystrašilo, ale potom spíš znechutilo. Začala jsem sestřenici přesvědčovat, že se jedná o nějaký hodně hloupý žert.

Vyptávala jsem se Aleny, jestli se v poslední době nepohádala s někým, kdo se jí chce pomstít. O nikom takovém nevěděla. Pak začala pro změnu ona přesvědčovat mě. Prý už slyšela o případech, kdy lidé dostali své parte a opravdu v ten stanovený den zemřeli.

Nedokázala jsem Aleně vymluvit, že jde určitě jen o nějakou tradiční lidovou legendu, která slouží jen ke strašení. Slíbila jsem nakonec sestřenici, že s ní budu v ten den, který je na parte vyznačený a dám na ni pozor. Trochu jí to uklidnilo, ale opravdu jen maličko.

A přišel osudový den

Týdny utíkaly hrozně rychle a čím více se blížilo osudové datum, tím nervóznější Alena byla. Její strach se trochu přenesl i na mě. Sestřenice podnikala různé kroky. Zkoušela s tím parte zajít na policii, ale tam se jí spíš vysmáli.

Navštívila astrologa a kartářku, ale ti jí ujistili, že bude na světě ještě dlouho. Absolvovala několik důkladných lékařských vyšetření, aby vyloučila propukající zhoubnou nemoc. Všechno se zdálo být v pořádku – až na Alenin psychický stav.

Po dohodě s manželem jsem pro sestřenici udělala ještě jednu věc: vzala jsem jí s sebou na týdenní dovolenou u moře, aby přišla na jiné myšlenky.

Bylo to nakonec spíš utrpení, protože jsem viděla, že Alena nedokáže mluvit o ničem jiném než o blížícím se datu, napsaném na parte. Den před tím mi pak volala snad každou půl hodinu. Slíbila jsem jí, že určitě přijedu přímo z firemního večírku a přespím u ní.

Dojela jsem k Aleně deset minut po půlnoci. Našla jsem jí ležet na podlaze v chodbě, bez známek života. Okamžitě jsem volala záchranku, ale lékař, který přijel, mohl konstatovat už jen smrt v důsledku srdečního selhání. To parte tedy nakonec bylo pravdivé.

Dodnes ale nevím, jestli opravdu někdo takto předpověděl Aleninu smrt nebo jestli si tím nervovým vypětím nepřivolala svůj konec sama!

Klára T., (52), Praha