Ve starých knihách se skrývají nebezpečné návody, jak přijít o rozum.

Mám výrazně mladší sestřenici Kláru. Moje matka měla o šestnáct let mladšího bratra Luďka, takže „strýčku“ jsem z legrace říkala klukovi vlastně jen o pár let staršímu. Do ženění se pak nijak nehrnul.

Klára se narodila, když mu bylo pětatřicet a mně devětadvacet. Brala jsem ji proto vždycky spíš trochu jako dceru než jako sestřenici, tím spíš, že mě se v manželství narodili dva synové. Měla jsem ke Kláře vždy hodně blízko, bydlela s rodiči ve stejné čtvrti.

Jak vyrůstala, svěřovala se mi víc než otci a matce. Byly doby, kdy si ode mě nechala poradit, takže jsem si mohla snad přičíst i zásluhy za to, že nespadla do drog nebo neotěhotněla s někým nepatřičným. Pak ale přišla bohužel doba, kdy se veškeré moje rady ukázaly být marnými.

Myslela, že mám zbytečné obavy

Kláře bylo něco přes dvacet, když se začala zajímat o okultismus a esoteriku. Řekla mi o tom a já to brala jako neškodnou zábavu. Zneklidnilo mě, až když jsem viděla, jak moc se do toho zabrala. Scházela se s dost podivnými lidmi a věřila v temné síly.

Přátelsky jsem jí varovala, že jsou určité věci, se kterými by si člověk neměl zahrávat. Neměla jsem ale čím argumentovat, sama jsem podobné zkušenosti nikdy neudělala. Klára proto tentokrát moje rady brala jako zbytečné obavy toho, kdo o věci nic neví.

Dál se mi trochu naivně a bezstarostně svěřovala se svými „pokroky“ v magii a čarování. Sama dokonce přiznala, že se chystá udělat něco nebezpečného.

S jednou kamarádkou, která byla do esoteriky stejně zabraná jako ona, se chtěla Klára podle nějaké staré knihy pokusit vyvolat démona. To už jsem se ohradila dost silně a začala jí podobný pokus rozmlouvat.

Na přístupu mé mladé sestřenice se ovšem nic nezměnilo. Měla mě za zbytečně vystrašenou. Po pár měsících studií různých spisů se už cítila být odborníkem. Neměla jsem nic, čím bych Kláře v jejích úmyslech zabránila, a dodnes si to vyčítám!

Nevěděla, kdo je!

Několik týdnů jsem o Kláře neslyšela, v té době jsem byla i zavalena prací. Prožila jsem proto šok, když mi jednoho dne Luděk řekl, že jeho dcera je v psychiatrické léčebně. Okamžitě jsem si vzpomněla na to, co se chystala udělat a spojila si to dohromady.

Zeptala jsem se strýce, co o tom ví. Přiznal, že o Klářiných zájmech věděl, ale nepřikládal tomu důležitost. Bral to jako neškodnou zábavu holky, která zkoumá svět. K tomu incidentu došlo, když byla Klára doma sama s onou kamarádkou.

Ta přivolala pomoc poté, co jí moje sestřenice po provedeném rituálu nejprve fyzicky napadla a ohrožovala na životě a potom upadla do bezvědomí. Když se probrala, nevěděla vůbec, kdo je a nikoho nepoznávala.

Lidem z přivolané záchranky se bránila tak zuřivě, že je poškrábala a pokousala. Musela dostat svěrací kazajku.

Její duše je asi navždy pryč!

Společně s Luďkem jsem Kláru navštívila v léčebně. Byl to smutný pohled. Hleděla nepřítomným pohledem, viditelně utišená nějakými prášky. Vůbec nás nepoznávala a nemluvila normální řečí, odříkávala nějaká starobylá slova.

Setkala jsem se potom s Klářinou kamarádkou a tam mi popsala, k čemu došlo. Provedly společně rituál tak, jak byl popsán ve staré knize z 20. let minulého století. Objevilo se ostré červené světlo a pak Klára křičela, že vidí tvář démona.

Ten do ní vstoupil a zmocnil se její osobnosti. Světlo zmizelo a Klára už byla navždy proměněná. Nejsmutnější je, že v léčebně je moje sestřenice dodnes, i několik let poté, co se vše stalo.

Jen občas mívá záblesky bývalé osobnosti, ale jinak se její stav nemění. Tomu, že je posedlá démonem, psychiatři samozřejmě nevěří a její diagnóza je schizofrenie. Já, Luděk a Klářina kamarádka ale víme svoje!

Mirka N., (56), Jihlava