Můj zeť mě dlouhá léta upřímně nenáviděl. Samozřejmě, že jsem na tom nesla i svůj podíl. Smířila nás nakonec až společná tragédie.
Strašně jsem se bála té chvíle, kdy se potkáme. V krematoriu sice bylo mnoho mých dobrých známých a také syn s rodinou. Přesto Evžen si musel sednou vedle nás do první řady. Byli jsme totiž oba hlavní pozůstalí.
Pozůstalí po mé krásné a hodné Evičce. Evžen se pomalu blížil. Vypadal hrozně. Tvář měl celou opuchlou od pláče a když mi podal ruku, třásl se jak osika. Ani jsme se ale přitom na sebe nepodívali. Naše antipatie byly příliš velké.
Stačilo pár vět
Když Evička přivedla Evžena poprvé domů, byl mi hrozně nesympatický. A rozhodně jsem si to tehdy nenechala pro sebe. Jsem totiž strašně prostořeká. Někdy ze mě vypadnou některé věty dřív, než je vůbec mozek zaznamená.
Seznámení tedy neproběhlo nejlépe. Ještě horší situace nastaly při svatbě a těsně po ní. Nazvala jsem tehdy zetě chlapíkem budižkničemu, moulou, co se jen přiživuje na schopné a šikovné manželce, která dokáže vydělávat velké peníze.
Pravda není vždy nutná
Byla to pravda. Evženek si ještě v klidu dodělával školu, zatímco Evička měla hned dvě zaměstnání, aby mohli splácet hypotéku na byt. Velice špatně jsem to snášela, a tak každé naše setkání skončilo hádkou.
Eva o mou pravdu nestála a proto nakonec situaci vyřešila po svém. Přestali jsme se všichni tři společně scházet. S Evou jsme se scházely jen samy dvě. V klidu jsme si popovídaly. I když ta témata byla takové jalová, o ničem. Žádné problémy prý Eva neměla a řešit nic nechtěla.
Nasazoval na mě
Naše kontakty se stále víc a víc ztenčovaly. Eva se vymlouvala na moc práce, ale já dobře věděla, že za tím stojí Evžen. Neustále mi nasazoval psí hlavu. A situace se ještě zhoršila, když Evička otěhotněla.
Nechtěla ode mě nic poradit, s ničím pomoci. To byla Evženova pomsta za toho budižkničemu. Moc dobře věděl, jak se na vnoučátka těším. Jak mám ráda svou dceru a chtěla bych jí se vším pomáhat. Ale prostě to nešlo.
Vnouček byl tabu
Když se mi narodilo moje první vnouče Edík, měla jsem k němu velice omezený přístup. Vlastně jsem ho vídala jen jakoby na příděl několikrát do roka. Bylo to neskutečné týrání. Svoji dceru jsem vůbec nepoznávala.
Podléhala manželovi a ten se mi s chutí a velice rafinovaně mstil. Evička byla snad slepá, že to neviděla. Když jsem se o tom jen zmínila, tvrdila, že je to nesmysl. Vždy to přece byly zcela jasné důvody, proč jsem Edíka nemohla vidět nebo hlídat.
Jistě, náš budižkničemu byl mazaný všemi mastmi a dokázal vždy nějaký pádný důvod, proč to nejde, najít.
Nečekaná tragédie
Naši hloupou a zbytečnou válku však ukončila naprosto nečekaná tragédie. Moje dcera zahynula při havárii autobusu kdesi v Chorvatsku. Byla tam na dovolené s Edíkem. Ten neštěstí přežil jen s lehkým zraněním.
Tváří v tvář téhle tragédii jsme najednou oba s Evženem viděli absurdnost našich dřívějších sporů. Ještě před rakví mé dcery jsme se pevně objali. Eda nás oba teď bude moc potřebovat. A my dva sebe navzájem taky.
Magda K. (54), Luhačovice