Velká láska nemusí znamenat velké štěstí. Někdy je holt člověk slepý.
Vztahů s muži jsem měla za život několik, ale nikdy jsem se nevdala. Přitom jsem dnes už šťastnou babičkou dvou vnoučat. Můj sen o tom, jak budu mít manžela a rodinu, se zhroutil už kdysi na začátku. Mohla jsem si za to sama.
Na srazu mě překvapil
Na střední škole jsem se zoufale zamilovala do spolužáka Tomáše. A žárlila jsem vždycky, když se mu na klín posadila kamarádka Karolína.
Své city jsem úspěšně skrývala, protože jsem si myslela, že jejich vztah nemá trhlinu a já bych se vystavila na posměch celé třídě. Na vysokou školu jsme se dostali všichni tři, ale každý do jiného města.
Já jsem si ve třetím ročníku našla přítele a byla jsem spokojená. Na Tomáše už jsem nemyslela. Potkali jsme se znovu až na pomaturitním setkání po pěti letech. Zažila jsem tehdya neplánovaný šok.
Jednak tam Karolína nebyla a jednak si Tomáš přisedl ke mně a bavili jsme se celý večer v podstatě jen spolu. Přiznal se mi, že jsem se mu vždycky líbila a já jsem mu naznačila své někdejší city.
Dobře o nich věděl, jak dal najevo. Bylo logické, že jsme se dohodli na setkání. Období, které následovalo, pro mě bylo neskutečně krásné a romantické, nejšťastnější, co jsem prožila.
Setkávali jsme se většinou u nás na chatě. Byla jsem mladá a nezkušená a tak mi nedošlo, že Tomáš vlastně nikdy nemluví o nás dvou a o naší budoucnosti.
Chtěl se mi omluvit
Následující týden se Tomáš oženil. Myslela jsem si, že to nepřežiji. Byla jsem zklamaná, podvedená a sama. Po čase jsem se rozhodla změnit místo. Přestěhovala jsem se do jiného města a snažila jsem se na Tomáše zapomenout.
Asi to tak osud chtěl, ale za pár let jsme se setkali v tramvaji. Vystoupil společně se mnou a chtěl se mi po té době omluvit. Nehodlala jsem s ním ztratit ani slovo, nechtěla jsem ho ani vidět ani slyšet. Utekla jsem domů, mezi čtyři stěny a tam jsem se rozbrečela.
Proč bych měla jitřit staré rány?! Nevím, odkud si Tomáš zjistil moji adresu, ale začal pravidelně přicházet k mým dveřím.Omlouval se mi za to, že mi tenkrát neprozradil nic o své vážné známosti.
Prý to chtěl mnohokrát udělat, ale nechtěl mě ztratit. Nyní je nešťastný, cítí prázdnotu a hledá spřízněnou duši. Rozum mi radil nevěřit mu ani slovo, jenže srdce mi bilo jako zvon, jakmile mě Tomáš chytil za ruku a přitiskl mě k sobě.
Udělala jsem osudovou chybu
Jednou, když jsem stála bezradně na cestě k rodičům a stopovala na silnici, měl Tomáš tu drzost, že mě vzal do auta a ještě mě i představil své manželce. Ta cesta byla nekonečná, i když se jednalo jen o pár kilometrů.
Povídali jsme si pak jako bývalí spolužáci, kteří se léta neviděli. Bylo mi jasné, že se Tomáš nerozvede, ale přesto jsem se těšila na naše schůzky. V duchu jsem měla obavu, jak to může dopadnout. Ta obava se naplnila. Čekala jsem dítě se ženatým mužem.
Tomáš nesouhlasil, abych si dítě nechala. Dělal na mě nátlak, dokonce mě přišel přemlouvat i jeho bratr. Byla jsem bezradná, ale nakonec jsem se rozhodla pro dítě. Stala jsem se svobodnou matkou syna, kterého Tomáš uznal za vlastního.
Tím to pro něj všechno skončilo. Za celou dobu ho navštívil jen jednou, kdy už synovi bylo deset let. Ten s ním ale odmítl mluvit. Dnes už má dávno syn svoji vlastní rodinu.
Tomáše jsem potom už nikdy neviděla a vlastně jsem po tom ani netoužila. Dnes už mám život z velké části za sebou, ale kdybych se vrátila do mládí, jednala bych jinak.
Tereza S. (62), Příbram
Jako někdy fakt brečet nad rozlitým mlíkem nemá smysl! Ale chápu, že city hýbou světem, to je jasný. Někdy prostě věříme někomu, kdo nám třeba vůbec nestojí za to.
Je až neuvěřitelné, jak nás mohou naše city zaslepit. Fotografie dokáží zachytit ty nejupřímnější emoce, ale realita může být často úplně jiná. Kdo by si pomyslel, že osud je pro nás někdy tak krutý?