Staršího bratra Radima jsem viděla naposledy, než utekl do ciziny. Téměř pětadvacet let o sobě nedal vědět. Jeho návštěva pak byla nečekaná.

Za minulého režimu byli moji rodiče vysoce postavení lidé. Pramenily z toho různé výhody, které jsem brala jako samozřejmost. Radim byl můj o dva roky starší bratr. Na rozdíl ode mě byl vůči otci a matce věčně v opozici.

Jakmile měl možnost osamostatnit se, udělal to. Po maturitě odešel z domova a přestal se s rodinou stýkat. Občas o sobě podal zprávu pouze mně. Potom mi vzkázal, že už ho nemám hledat. Zmizel a obecně se mělo za to, že emigroval.

Jako by nikdy nebyl

Po roce 1989 se všechno změnilo. Otec podnikal a díky známostem z minulosti se mu dál dařilo. Já jsem si našla přítele, vdala jsem se a měla děti. Radim byl ale pro všechny tabu, nesmělo se o něm mluvit. Rodiče se tvářili, jako by nikdy neexistoval.

Doma můj manžel i děti věděli, že existoval „strejda Radim“, který je někde ve světě a možná se jednou vrátí zpátky. Já sama jsem tomu ale moc nevěřila. Dá se říct, že jsem svého bratra vlastně považovala tak trochu už za mrtvého.

Měla jsem spoustu vzpomínek na naše dětství, kdy mě třeba chránil před jinými kluky. Fotografie z té doby bohužel rodiče zničili, podařilo se mi jich zachránit jen pár. Při vzpomínce na Radima jsem vždycky cítila lítost.

Nejhorší to bylo, když jsem si představovala, že někde v daleké cizině skutečně zemřel.

Co prozradil otec

Roky utíkaly, rodiče zestárli a nebyli na tom moc dobře se zdravím. Žili ve stejném bytě jako kdysi a já to k nim neměla daleko. Chodila jsem jim často pomáhat s nákupy nebo úklidem. Jednoho dne jsem zastihla otce doma samotného.

Byl unavený a přepadlý. Měl takové ty stařecké pohřební řeči, že už se blíží jeho konec. Prozradil mi něco, co zatím nevěděla ani matka: při nedávném vyšetření mu objevili zhoubný nádor. S pláčem se mi pak svěřil, že by ještě někdy rád viděl Radima.

Dozvěděla jsem se, že od otce jednoho bratrova spolužáka se dozvěděl informaci o jeho pobytu. Můj bratr žil v Jižní Americe a měl tam rodinu. Ten den jsem zažila dva šoky v řadě.

Došlo mi, že otci nezbývá moc času na tomto světě, a že můj bratr je naživu a v pořádku.

Překvapení v nemocnici

Zkusila jsem zahájit pátrání právě přes onoho Radimova spolužáka. Neměla jsem moc úspěch, protože dostal jen pohled z Chile, z hlavního města Santiaga. Nebyl tam zpětný kontakt. Do půl roku otec zemřel a zhoršilo se i matčino zdraví.

Nyní už existence Radima nebyla něčím zakázaným. Matka mi ukázala další fotky, které ve skutečnosti s otcem nezničili, jak jsem si myslela. Pokud by Radim žil třeba někde v Evropě, asi bych se ho vydala pátrat na vlastní pěst. Do Chile to ale byly tisíce kilometrů.

Matka byla nakonec odkázána na trvalý pobyt v nemocnici. Navštěvovala jsem ji tam denně. Jednoho dne jsem pak zažila naprosto nečekané odpoledne. Po příchodu do nemocničního pokoje jsem spatřila u matčina lůžka stát staršího muže. Během několika vteřin jsem pochopila, že je to můj bratr!

Zůstáváme ve spojení

Stáli jsme bez hnutí. Když se s někým nevidíte čtvrt století, tak se všechny ty chybějící roky najednou promítnou do mysli. Připadalo mi, že na sebe hledíme celou věčnost. Potom jsme k sobě přistoupili a objali se. Neubránili jsme se slzám.

Z nemocnice jsme pak jeli k nám. Radim mi vyprávěl o svém životě. Vzal si v Chile místní dívku, se kterou má už dospělého syna. I po emigraci v sobě nosil hněv vůči rodičům, ale nyní, ve zralém věku, pochopil, že lidé se mají usmiřovat.

Bylo mu líto, že otec je už po smrti. Radim zůstal v Česku měsíc a pak se vrátil do Chile. Jsme ale nadále v pravidelném kontaktu a věřím, že si jednou udělám i výlet za ním!

Jiřina N. (55), Sokolov