Mužům jsem se dlouho vyhýbala, protože dvě zklamání mi stačila.

Ten, kdo mě poznal po třicítce, si mohl myslet, že jsem nespolečenská samotářka, která se mužů bojí.

Nikdo mě totiž nikdy neviděl v žádném vztahu a na pokusy kolegů v práci jsem reagovala zásadně odmítavě. Možná mezi nimi byli i takoví, kteří měli skutečně zájem o vážné seznámení. Ani ti ale neměli šanci.

Před lety mě totiž potkala tvrdá zkušenost v lásce, ze které jsem se do té doby nevzpamatovala.

Měla jsem před svatbou

Rok před maturitou jsem se na gymnáziu zamilovala do jednoho vysokoškoláka. Potkávali jsme se ráno v autobusu a já po něm potají pokukovala. Všiml si toho, oslovil mě a stal se zázrak, alespoň z mého pohledu.

Začali jsme spolu chodit a brzy jsem mu podlehla úplně. Bohužel jsem zjistila, že o nic jiného Tomášovi nešlo. Ještě se tím pak veřejně chlubil, že mě „dostal“.

Byla to pro mě nepochopitelná zrada a jen jsem doufala, že všichni kluci snad nejsou takhle bezohlední. Dlouho jsem se pak dalšímu dvoření od kluků vyhýbala. Znovu jsem se zamilovala až v pětadvaceti.

Tentokrát se z toho vyklubal hezký vztah, v jehož budoucnost jsem věřila.  S Markem jsme si po půl roce naplánovali svatbu. V duchu jsem se viděla jako šťastná mladá žena s milujícím partnerem a nejméně dvěma dětmi. Šok přišel ve svatební den.

Marek se k obřadu nedostavil, jen mi poslal vzkaz po svém kamarádovi, že si všechno rozmyslel.

Dlouhé roky samoty

Po zradě na střední škole jsem tak prožila ještě horší chvíli. Opět jsem měla veřejnou ostudu, tentokrát takovou, že jsem strávila týden na krizovém centru. Nikdo se tomu ani moc nedivil. Marek mi to vlastně potom nikdy ani nevysvětlil.

Nesnažil se mě už kontaktovat. Pouze od známých jsem se po roce dozvěděla, že si vzal starší ženu s dítětem. Jestli s ní něco měl už v době, kdy jsme byli spolu, to dodnes netuším.

Uzavřela jsem se do sebe a celých dalších patnáct let jsem na muže skutečně zanevřela. Možná jsem v té době odmítla i toho pravého a jediného, který ke mně patřil. Nedokázala bych mu ale asi stejně věřit.

Až po čtyřicítce mi došlo, že nechci být sama a vnitřně jsem se s tou někdejší zradou smířila. Nebylo ovšem snadné někoho najít. Zkusila jsem začít pár nadějných vztahů, usadila jsem se ale až po pětačtyřicítce.

Našla jsem si o deset let staršího muže, který měl v životě také smůlu v lásce. Pochopili jsme, že si můžeme dát to, co nám chybělo. Na děti už bylo pozdě, jsem ovšem ale ráda, že žiji s někým, komu můžu věřit.

S partnerem jsem dodnes a jsem smířená a vyrovnaná. Jen je mi hloupé vysvětlovat, proč jsem zůstala svobodná a bezdětná.

Jana R. (55), Domažlice