Pravidelnému pití přivykne člověk rychle, dostat se z toho ale trvá dlouho.
Říká se, že k alkoholu většinou utíkají lidé, kteří mají nějaké problémy a snaží se je tímhle nevhodným způsobem řešit. Ženy v nouzi, bez vztahu, muži s nízkým sebevědomím. Nic z toho se mě netýkalo a přece jsem také do alkoholické pasti padla.
A byla jsem příliš pyšná na to, abych si problém přiznala a řešila ho s odborníky.
Uměla jsem se rozjet!
Nikdy jsem neměla žádný problém. Školou jsem proplula s výtečným prospěchem, rodiče mi poskytovali skvělé zázemí, rozuměla jsem si i se svým mladším bratrem. Vystudovala jsem i vysokou ekonomickou školu a našla si dobré místo v soukromé firmě.
Tam jsem zůstala s přestávkami na mateřskou dovolenou – narodili se mi postupně syn a dcera, právě tak, jak jsme si to s Lubošem, mým manželem, naplánovali.
Byli jsme oba celkem společenskými lidmi a tak jsme potřebovali čas od času někam vyrazit, posedět s přáteli a podobně. Různé oslavy také byly spíše pravidlem než výjimkou. Jak děti vyrůstaly, podobné akce se stávaly pořád častějšími.
A já se při nich dokázala, jak se říká, pořádně rozjet. Alkohol mi opravdu chutnal, zejména ten tvrdý. Několikrát to dopadlo tak, že jsem se opravdu opila. Protože Luboš byl na tom podobně, nic mi nevyčítal.
Spíš jsme z toho měli oba legraci, jak jsme pití přehnali. Jenže zatímco manžel znal své hranice, já ty svoje začala nenápadně posouvat.
Tajný bar
Pak už vše dospělo k tomu, že jsem se chovala opravdu nevhodně, což mi manžel vyčítal. Mně pořád připadalo, že se normálně bavím a párkrát jsme se kvůli tomu i pohádali. Možná bych si dávala větší pozor, kdyby v našem životě nenastala změna.
Luboš změnil zaměstnání a trávil spoustu času různě po republice, občas i v zahraničí. Já jsem bez něho nikam nechodila, chuť na alkohol mě ale nepřešla. Začala jsem pít doma, po večerech.
Trochu jsem se zarazila, když manžel jednoho dne zjistil, že náš domácí bar je poloprázdný. Vymlouvala jsem se na návštěvy kamarádek. Rozhodla jsem se, že si udělám svůj vlastní tajný bar, kde Luboš nebude moci kontrolovat, kolik jsem toho vypila.
Cítila jsem se tehdy dokonce trochu ukřivděná, že se musím takhle schovávat. Nepřipouštěla jsem si, že do závislosti upadám stále víc a víc. Brala jsem to tak, že mám vše pod kontrolou. Večerů, kdy jsem sama v ložnici usínala opilá, rychle přibývalo.
Když byl Luboš doma, držela jsem se. To mě ubezpečovalo ve falešném pocitu jistoty, jak vše zvládám.
Dostala jsem ultimátum!
Pak už jsem si začala uvědomovat, že to přeháním. Přestávala jsem o sebe dbát, v práci jsem bývala unavená, párkrát jsem na poslední chvíli odvrátila průšvih. Dala jsem si předsevzetí, že pití omezím. Jenže to se snadno řekne, ale hůře dodržuje.
Ani bych nespočítala, kolikrát jsem si u večerní skleničky vodky říkala, že tahle je na dlouho poslední. Snažila jsem se několik měsíců. Pořád jsem si věřila.
Pak mě jednoho dne totálně opilou zastihl doma manžel, když se neplánovaně vrátil z jedné delší služební cesty. A co hůře, objevil i můj tajný bar. Drsný rozhovor následoval den poté, kdy jsem byla střízlivá. Dostala jsem od Luboše ultimátum.
Musela jsem v jeho přítomnosti navštívit odborníka a zahájit léčbu, zatím ambulantně. Pokud by to nepomohlo, pak i ústavně. Ukázalo se, že jsem byla dost bláhová, když jsem si myslela, že Luboš si nikdy ničeho nevšiml.
Věděly to o mně i děti, ale mlčely, protože netušily, jak reagovat. Bála jsem se ostudy, kdybych musela do léčebny, takže jsem sebrala síly a odvykací kúru absolvovala bez toho. Všechen alkohol z domova musel pryč.
Trvalo to sice delší dobu, ale nakonec jsem to zvládla. Vím, že bych do toho asi mohla spadnout znovu, ale držím se. Nechci přijít o partnera, který za mnou stojí a chci mít možnost dívat se do tváře syna a dcery bez pocitu studu!
Radka L. (46), Praha