Zanedlouho oslavím třicet let manželství. Vděčím za to své přítelkyni.

Společně s Danou jsme byly zaměstnané v účtárně jednoho velkého výrobního podniku. Měly jsme dost rozdílnou povahu.

Dana žila poměrně pestrým osobním životem a střídala muže v dost rychlém tempu, já jsem byla, co se týkalo navazování známostí, nerozhodná a neschopná.

Když nastoupil do podniku na funkci vedoucího odbytu nový mladý pracovník, všechny ženy na něm mohly oči nechat. Zamilovaly se do něho – alespoň platonicky – i ty vdané.

Jmenoval se Lukáš a kdykoliv jsem ho potkala nebo si přišel do naší kanceláře něco vyřídit, cítila jsem, jak se červenám od hlavy až k patě.

Líbil se všem

Protože jsme připravovaly jeho nástupní dokumenty, moc dobře jsem věděla, že je Lukáš svobodný. To, že nemá momentálně ani žádnou stálou partnerku, jsem se dozvěděla z místní „šuškandy“. Potkávala jsem ho často, vlastně několikrát denně.

Moc dobře věděl, že se mi líbí. Věděl to totiž dobře o každé z pracovnic podniku.  Častěji než dřív jsem nyní trávila chvíle před zrcadlem a zkoušela se na sebe dívat Lukášovým pohledem. On si mě ale nevšímal – nebo ne víc, než ostatních žen a dívek.

Slabou útěchu jsem si našla v tom, že jsem se o své lásce alespoň bavila s Danou. Té bylo jasné, že jsem se do Lukáše zamilovala. Pak se jednoho dne na mě Lukáš usmál.

Měla jsem pocit, že svůj úsměv posílá přímo mně osobně jako nějakou tajnou zprávu. Bylo to u nás v kanceláři. Zachovala jsem se jako malá vyplašená holka. Najednou jsem se sebrala a utekla Lukášovi z očí.

Nemohla jsem najít odvahu

Odpoledne mi Dana promluvila do duše. Prohlásila, že bych o svých citech měla Lukášovi říct. Protestovala jsem, že to není vhodné a že bych k tomu nikdy nenašla odvahu. Kamarádka navrhla, ať mu tedy napíši dopis.

Přemluvila mě k tomu a skutečně jsem večer doma psaní sesmolila. Váhala jsem ale, jak dopis Lukášovi předat. Osobně bych to nezvládla. Dana se nabídla, že mu ho dá sama, to mi ale nepřipadalo jako dobrý nápad.

Zbývala jedině pošta. K tomu jsem se ale dlouho nedokázala odhodlat. Kamarádka mi dala ultimátum, ale žádný podací lístek ode mě ve stanoveném limitu nespatřila. Dana to nakonec navlékla po svém.

Řekla Lukášovi, že s ním potřebuji o něčem mluvit a on mě oslovil, když jsem byla sama v kuchyňce. Zeptal se mě, co jsem potřebovala. Nedokázala jsem ze sebe vypravit nic moudrého, jen jsem koktala, že tady nechci nic řešit. A stal se zázrak – Lukáš mě pozval na schůzku, kde bych se mu svěřila!

Svědek na poslední chvíli

Vyvinulo se z toho nakonec opravdové rande a oba jsme zjistili, že si máme co říct. V tu chvíli bych své kamarádce nejradši postavila pomník. Za několik měsíců se konala svatba. Samozřejmě, že na naší svatbě nemohla chybět Dana, která mi šla za svědka.

Na poslední chvíli se ale objevily komplikace. Lukášův svědek měl zpoždění. Bála jsem se, že se kvůli tomu všechno pokazí. Dana na chvíli odběhla a objevila se až za několik minut, kdy už situace byla opravdu vážná. Za ruku vedla nějakého mladíka, kterého jsem v životě neviděla.

Oznámila nám, že je to náš druhý svědek a my jsme se na nic nevyptávali. Svatba se tedy konala a teprve během hostiny jsem se Dany zeptala, kdo to vlastně je, ten muž, který nám nakonec vytrhl trn z paty. Pokrčila rameny, že neví a dala se do smíchu.

Prostě ho sbalila na ulici. Po celou dobu svatební hostiny se pak Dana svému novému známému věnovala a zdálo se, že si bezvadně rozumějí. No a hádejte, jak to nakonec dopadlo! Za půl roku se konala další svatba a na tu jsem šla Daně za svědka zase já.

Naďa M. (54), Olomouc